Dne 27. ledna zemřel ve věku 75 let doc. Ing. Emil Pollert, DrSc., bývalý vedoucí Laboratoře oxidových materiálů na pracovišti FZÚ Cukrovarnická. Brzy po absolvování studia na VŠCHT nastoupil v roce 1962 do chemické laboratoře Dr. Bergsteina, která byla součástí oddělení magnetismu tehdejšího Ústavu fyziky pevných látek.
Náplní laboratoře bylo studium technologie a laboratorní příprava magnetických oxidů, v té době zejména feritových materiálů používaných ve vysokofrekvenční technice, magnetických pamětech, mikrovlnné technice i jako permanentních magnetů. Je třeba zdůraznit, že E. Pollert se s pouhým servisním charakterem svého pracoviště nespokojil, a kromě rozvoje monokrystalových a tenkovrstevných metod přípravy nových systémů prosadil i pokročilejší studium jejich vlastností s použitím rentgenostrukturní analýzy a magnetometrie. Klíčovou příležitostí v tomto směru se pro něj stala návštěva prof. P. Hagenmullera, ředitele Laboratoire de Chimie du Solide CNRS, Université Bordeaux I, po které s jistým odstupem následoval studijní pobyt Emila Pollerta na tomto renomovaném pracovišti materiálového výzkumu v roce 1973. Spolupráce a kontakty, které tenkrát navázal, přetrvávají dodnes.
Podobným přelomem byl pro E. Pollerta objev tzv. vysokoteplotní supravodivosti v oxidových materiálech typu kuprátů v roce 1986. Informaci o něm, ještě před zveřejněním článku pozdějších nobelistů G. Bednorze a K.A. Müllera, tehdy přinesl ze zahraniční cesty Vladimír Vorlíček. Ve Fyzikálním ústavu se narychlo zorganizovala ad hoc pracovní skupina, která svými i mimoústavními účastníky reprezentovala celou šíři fyzikálních přístupů k problému vysokoteplotní supravodivosti. První výsledky, představené jako kolektivní příspěvek na mezinárodní konferenci v Terstu v roce 1987, byly brzo následovány množstvím specializovaných článků. V tomto výzkumu se uplatnily nejen odborné, ale hlavně organizační schopnosti Emila Pollerta. Jeho laboratoř se stala centrem dění, získala statut samostatného vědeckého oddělení, přišla do ní řada mladých pracovníků a rozvinuly se nové zahraniční spolupráce. Studium rozličných systémů supravodivých kuprátů pokračovalo po více než deset let a řada prací si získala mezinárodní ohlas.
V dalším období se těžiště vědecké činnosti vrátilo k magnetickým oxidům. Jednalo se hlavně o manganitové systémy s perovskitovou strukturou, jejichž strukturní a fyzikální vlastnosti byly v laboratoři velice úspěšně studovány již v době před érou supravodivých kuprátů. Osobním přínosem E. Pollerta bylo zavedení technologie nanočástic těchto manganitů a dále i feritů, obou s perspektivou pro biochemické a medicínské využití. E. Pollert až do posledních let koordinoval fyzikálně-chemické studium nanomateriálů, zajištoval grantové projekty základního výzkumu včetně několika mezioborových a věnoval velkou pozornost i propagaci získaných výsledků. Logickým vyústěním jeho snah se stal aplikační projekt Technologie přípravy nových magnetických nanočástic pro diagnostiku a terapii v onkologii. Práce v tomto směru dále pokračují a jsou zaměřeny nejen na pokročilé metody přípravy magnetických jader, ale i na modifikace jejich povrchů funkčními skupinami a biokompatibilními polymery.
Emil Pollert byl mnohastranná osobnost s duší bojovníka, což se projevovalo v jeho usilovnosti při závodním sportování v mládí, v cílevědomosti a pracovním nasazení v profesní kariéře či ve způsobu jak po dlouhá léta vzdoroval těžké nemoci.