Zemřel prof. RNDr. Vladislav Šimák, DrSc.

Mládí a studium

Narodil se 20. 4. 1934 v Měšicích u Tábora, kde chodil do obecné školy. Po válce absolvoval táborské gymnázium. Již během svých studií na gymnáziu projevoval zájem o fyziku, matematiku a astronomii. Navštěvoval často místní hvězdárnu, která letos oslavuje 80 let od svého založení a pomáhal tam jako demonstrátor. Po maturitě odešel studovat na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy (MFF UK) v Praze. Tu absolvoval v roce 1958 a měl jít pracovat, jak bylo v té době povinností, na umístěnku do Škodových závodů v Plzni, kde se vyráběla reaktorová technika. Podařilo se mu však získat místo asistenta u prof. Václava Petržílky na MFF UK. V roce 1959 s ním přechází jako asistent na katedru fyziky na nově založenou Fakultu technické a jaderné fyziky Českého vysokého učení technického (FTJF ČVUT), kde se stal V. Petržílka děkanem. V polovině roku 1960, po absolvování vojenské služby, přešel do oddělení vysokých energií a kosmického záření Fyzikálního ústavu Československé akademie věd (FZÚ ČSAV) v Praze, které navštěvoval již dříve jako diplomant Jaroslava Pernegra. Zde pracoval až do konce září 2018. Od roku 2001 současně působil na katedře matematiky Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské Českého vysokého učení technického (FJFI ČVUT). V roce 1998 se habilitoval na MFF UK a v listopadu roku 2007 byl po řízení proběhlém na FJFI ČVUT jmenován profesorem fyziky.

Počátky kariéry

Po příchodu do FZÚ ČSAV se podobně jako ve své diplomové práci věnoval zpracování a analýze dat z experimentů v kosmickém záření, studovaných metodou fotografických emulsí a společně se svým bývalým školitelem Jaroslavem Pernegrem a dalšími pracovníky oddělení publikoval na toto téma řadu článků. V roce 1963 obhájil kandidátskou práci a získal vědeckou hodnost kandidáta věd.

Poprvé v CERN

V Evropě vznikla v polovině padesátých let dvě významná mezinárodní centra fyziky vysokých energií, kam byla vysílána řada fyziků z národních laboratoří. Pro laboratoře v Československu a státech sovětského bloku byl důležitý Spojený ústav jaderných výzkumů (SÚJV) v Dubně u Moskvy, zřízený v roce 1956. V roce 1954 byl u Ženevy založen deseti západoevropskými státy CERN, dnes nejvýznamnější centrum fyziky elementárních částic na světě. V roce 1963 do něj odjel Vláďa Šimák na stipendijní pobyt Mezinárodní agentury pro atomovou energii. V CERN se zapojil do skupiny profesora Frenche, která se zabývala zkoumáním interakcí antiprotonů s energií 5.7 GeV s protony s použitím techniky bublinových komor. Během pobytu v CERN navázal spolupráci s řadou předních fyziků. Po dvou letech se vrátil do Fyzikálního ústavu a přivezl sebou filmový materiál z tohoto experimentu, který se svou skupinou ve Fyzikálním ústavu dále zpracovával. Tehdy se zrodil Vláďův celoživotní zájem o fyziku antiprotonů.

Na zkušenou v zahraničí

V r. 1967 se stal vedoucím oddělení fyziky vysokých energií Koncem roku 1968 pak odjel na dlouhodobý pracovní pobyt do CERN, kde ve skupině B. Frenche pokračoval v analýze dat ze srážek antiprotonů s protony v 80 cm vodíkové bublinové komoře. Vláďa Šimák byl také jeden z prvních fyziků v Československu, kdo aplikoval tehdy nový kvarkový model hadronů na produkci pionů v antiproton-protonových srážkách. Láska ke kvarkům mu zůstala po celý život. Na pozvání profesora Plesse strávil několik měsíců také na Massachusetts Institut of Technology (MIT) v Cambridge u Bostonu. Zde se podílel na analýze interakcí záporných pionů s protony ve vodíkové bublinové komoře ve SLAC ve Stanfordu. Začátkem roku 1971 se vrátil do Prahy, protože mu naše úřady nedaly k prodloužení pobytu v zahraničí souhlas.

Ludmila

Po roce 1968 byla spolupráce s CERN z politických důvodů omezována a nakonec přerušena. Zkušenosti nabyté v CERN však přispěly k tomu, že počátkem 70. let minulého století se skupina z FZÚ vedená V. Šimákem spolu se skupinami na MFF UK a v Ústavu experimentálnej fyziky Slovenskej akadémie vied v Košicích zapojila do experimentu na urychlovači v Serpuchově, v němž byly s pomocí vodíkové bublinové komory Ludmila zkoumány srážky antiprotonů s protony při tehdy rekordní energii 22,4 GeV. Na těchto datech vzniklo mnoho společných publikací a řada českých a slovenských fyziků si na nich obhájila své disertační práce.

Zleva A. Valkárová, I. M. Gramenitsky (vedoucí experimentu Ludmila v SÚJV Dubna) a V. Šimák.

Experiment trval až do konce 80. let a v druhé fázi přinesl unikátní data ze srážek antideuteronů s deuterony při energii 12 GeV. Vláďa se díky své roli v tomto experimentu stal všeobecně uznávanou autoritou v oblasti fyziky srážek antinukleonů s nukleony.

Organizátor

V 70. a 80. letech minulého století, kdy byly kontakty českých a slovenských fyziků se světovými centry výrazně omezeny, byl V. Šimák organizátorem řady mezinárodních konferencí, které tyto kontakty pomáhaly udržovat a byly, především pro mladou generaci, nenahraditelným zdrojem informací o nových směrech výzkumu. Přímo legendou se staly pravidelné konference v Liblicích, doprovázené skvělou živáňskou, kterou byl Vláďa vždy schopen zajistit. Byl rovněž spolupořadatelem několika mezinárodních fyzikálních škol - např. společné školy SÚJV a CERN v roce 1983 v Táboře.

 

A zase CERN a antiprotony

Koncem osmdesátých let minulého století politické tlaky namířené proti CERN částečně ochably a Vláďa proto mohl spolu se svým studentem v roce 1988 přijmout pozvání k práci v týmu experimentu UA2. Tento experiment, který na antiproton-protonovém srážeči Spp̄S v CERN v roce 1983 spolu s konkurenčním experimentem UA1 pozoroval intermediální vektorové bosony W a Z, se v další fázi zaměřil na zkoumání produkce a vlastností jetů.

Česká republika v CERN

Vláďa sehrál díky svým rozsáhlým a dlouhodobým stykům s fyziky v CERN velmi důležitou roli při rozhodnutí české a slovenské obce fyziků elementárních částic orientovat se po Listopadu 1989 jednoznačně a plně na CERN a snažit se co nejdříve přistoupit k CERN. Měl velký podíl na skutečnosti, že se tehdejší Československo stalo řádným členem CERN již v roce 1992 a pak znova v roce 1993 separátně jako Česká republika a Slovenská republika. Počátkem 90. let minulého století se začaly formovat velké mezinárodní kolaborace připravující experimenty na urychlovači LHC, jenž byl v té době plánován jako další experimentální zařízení v CERN. Definitivní rozhodnutí postavit LHC padlo v roce 1994 poté, co americký Kongres zastavil budování supravodivého srážeče SSC v Texasu. Vláďa se velmi aktivně podílel na organizaci účasti skupiny pražských pracovišť v experimentu ATLAS, jednom ze dvou univerzálních mamutích experimentů, které byly pro LHC schváleny a byl také prvním mluvčím této skupiny. Řadu let byl rovněž členem Výboru pro spolupráci České republiky s CERN a několik let představitelem ČR v Evropském výboru pro budoucí urychlovače (ECFA).

Rozcvička pro ATLAS

Vláďa vychoval řadu doktorandů a jeho péče o jejich rozvoj ho přivedla k myšlence, aby spolu s kolegy z MFF UK a FJFI ČVUT iniciovali účast českých fyziků, především doktorandů, v experimentu D0 na urychlovači TEVATRON ve Fermiho národní laboratoři v USA, v němž byly zkoumány srážky antiprotonů s protony - jeho celoživotní téma - při rekordních energiích. V listopadu 2007 bylo podepsáno Memorandum o porozumění definující podmínky účasti českých fyziků v tomto experimentu a specifikovány odpovědnosti, které pražská skupina, na počátku čítající 6 fyziků, převzala. Hlavní cíl naší účasti v D0 byl poskytnout doktorandům a mladým postdokům možnost pracovat na reálných datech probíhajícího experimentu a tak získat zkušenosti pro práci v experimentu ATLAS, který měl začít až v roce 2008. Tohoto cíle bylo dosaženo a česká skupina, jejímž mluvčím Vláďa byl, si v kolaboraci D0 vydobyla velmi dobrou pověst.

ATLAS

Experiment ATLAS na LHC v CERN byl spuštěn v roce 2010 a Vláďa se na něm aktivně podílel, dokud mu to zdraví dovolilo. Od roku 2001 působil také na katedře matematiky FJFI ČVUT, kde založil a vedl skupinu fenomenologů a informatiků, kteří se zabývali zpracováním a analýzou dat z tohoto experimentu. V. Šimák byl výraznou osobností české i československé fyziky kosmického záření a elementárních částic. Jeho osobu charakterizovala láska k fyzice a touha po poznání, jak fungují zákony mikrosvěta. Za své zásluhy obdržel během své vědecké činnosti několik odměn a cen a v roce 2014 i Medaili Ernsta Macha, oborovou medaili udělovanou Akademií věd za mimořádné zásluhy při rozvoji fyzikálních věd. Pro celou řadu z nás byl učitelem, kolegou, přítelem. Byl také typickým představitelem spojení vědy a umění. Od dětství se věnoval hře na housle. Svou lásku k muzice vyjadřoval po celý život. Stále, téměř každodenně, si zahrál alespoň několik taktů. Hudbu provozoval v několika orchestrech, kde hrál na housle a violu - např. v Orchestru Akademie věd v Praze. Při všech oslavách a večírcích na svém pracovišti hrával sóla či dueta k potěšení svých spolupracovníků, kteří mu za to byli vždy velmi vděčni. Ve svém mládí se věnoval rovněž výtvarné činnosti, hlavně kresbě.

 

Jan Hladký, Jiří Chýla, Petr Reimer, Petr Závada