<- předchozí ] [ obsah ] [ následující -> ]

Krátká zmínka o historii žánru

V této kapitole a i v celém zbytku práce se budu zabývat především anglicky psanou literaturou, neboť jsou to právě angličtí a američtí autoři, kteří na poli SF dominují. Andrzej Sapkowski podává zajímavé vysvětlení tohoto jevu: Anglosasové mají pro literaturu tohoto typu velmi slušné základy v podobě keltské mytologie (artušovská legenda a podobně), zatímco Slované kdykoli začali popouštět uzdu své fantazii, byla z toho pohádka.

Za první náznak SF bývá považován Frankenstein Mary Shelleyové. Frankenstein vyšel v roce 1818 a je to asi vůbec poprvé, kdy si někdo uvědomil, nebo spíš vytušil, obrovské možnosti vědy a nebezpečí jejího zneužití. Mnohem známějším autorem, otcem horroru, detektivky a science fiction, je Edgar Allan Poe. I v jeho díle se objevují nápady, jejichž potomci jsou zhruba o osmdesát let později nazváni SF, ačkoli o Poeovi můžeme jen těžko prohlásit, že psal skutečnou science fiction.

O ostřejší oddělení žánru od ostatní literatury se v druhé polovině 19. století postarali především dva autoři. Prvním z nich je Francouz Jules Verne se svými fantastickými cestami plnými dobrodružství: Voyage au Centre de la Terre (1964, č. Cesta do středu Země), De la Terre a la Lune (1865, č. Ze Země na Měsíc) nebo Vingt mille lieues sous les mers (1870, č. Dvacet tisíc mil pod mořem). Druhým je anglický spisovatel Herbert George Wells, který se naopak zabýval společností a její kritikou: The Time Machine (1895, č. Stroj času) nebo The War of the Worlds (1898, č. Válka světů).


Vsuvka č. 1

Ve dvacátých letech našeho století píše Karel Čapek několik prací, které můžeme bez obav zařadit do science fiction. Drama R. U. R. (1920) varuje před přemírou technizace a odlidštěním, román Krakatit (1924) se zabývá možností zneužití vědy a odpovědností vědce za svůj objev. Dalšími díly blízkými žánru jsou Věc Makropulos (1922) a Továrna na absolutno (1922).


Když se v Americe po roce 1920 roztrhl pytel s různými časopisy publikujícími příběhy vždy určitého žánru (detektivka, western, horror), nechyběl ani časopis orientovaný na SF. Jmenoval se Amazing Stories a začal vycházet v roce 1926. Jeho editorem byl Hugo Gernsback, který o tři roky později nazval žánr jménem, které používáme dosud - science fiction.

Tak se i třetí žánr pocházející od Poea stává komerčním.

Postupem času se objevují další časopisy - Wonder Stories v roce 1929 a Astounding Science Fiction o rok později. V roce 1938 John W. Campbell zanechává vlastní autorské činnosti a stává se editorem Astounding, čímž začíná zlatý věk SF. Tehdy Campbell objevil takové autory jako Robert A. Heinlein, Isaac Asimov, A. E. van Vogt, Theodore Sturgeon, Jack Williamson a Arthur C. Clarke. V tomto období byl Campbell v podstatě jediným měřítkem kvality děl, neboť rozhodoval o otištění té které povídky v nejprestižnějším časopise na trhu - v Astounding.

Čím větší byl počet odmítnutých autorů, tím větší byla pravděpodobnost, že se objeví opozice. Stalo se tak v roce 1950, kdy vznikly časopisy The Magazine of Fantasy and Science Fiction (také FSF) a Galaxy Science Fiction, kam přispívali především Alfred Bester, Frederik Pohl a Cyril Kornbluth. Campbellovský stereotyp byl prolomen.

Po druhé světové válce také pomalu roste zájem nakladatelů a SF začíná vycházet i knižně.


Vsuvka č.2

Na přelomu 50. a 60. let Josef Nesvadba postupně vydává tři sbírky SF povídek: Tarzanova smrt (1958), Einsteinův mozek (1960) a Výprava opačným směrem (1962). Co se mne týče, považuji Nesvadbovy povídky za dosud nepřekonaný vrchol naší SF. Ačkoli se autor postupem času od žánru odklání - Dialog s doktorem Dongem (1964) nebo Tajná zpráva z Prahy (1978) - zůstává zapsán jako klasik české SF.


V 60. letech přichází z Anglie takzvaná New Wave (Nová vlna). Postarali se o to J. G. Ballard, Brian W. Aldiss a další členové skupiny kolen časopisu New Worlds Michaela Moorcocka. Nová vlna se vyznačuje opouštěním technických témat a pokusem o vstup do takzvaného vnitřního světa. Autoři experimentují s novými technikami vyprávění.

Lester del Rey, podobně jako Harlan Ellison a Philip K. Dick, obvinil autory Nové vlny ze zavádění naturalismu do SF a ze ztráty víry v budoucnost.

No a co? Nikdo z nich neprožil část druhé světové války v japonském internačním táboře jako Ballard, nikdo z nich neviděl ohnivé bombardování Drážďan jako Kurt Vonnegut - další autor pohybující se na hranicích žánru.

Paradoxně byl i Ellison po sestavení antologie Dangerous Visions označen za amerického šéfproroka Nové vlny. Tak to chodí.

Rok 1965 je rokem vzniku ceny Nebula, která je dodnes udělována členy profesionálního sdružení Science Fiction Writers of America. Oceňovanými hodnotami děl jsou především nové nápady, ať už se týkají formy nebo obsahu.

Nebula tak doplnila jinou a neméně známou cenu na poli SF - Hugo Award (na paměť Hugo Gernsbacka). O držiteli této ceny hlasují každoročně již od roku 1953 účastníci Worldconu, tedy amatéři. Cena je zaměřena na čtenářskou oblíbenost knihy.


Celé dějiny lidstva jsou jen sled postupně odeznívajících revolucí. Začátkem 80. let nastupuje na scénu kyberpunk Johna Shirleyho, Williama Gibsona a Bruce Sterlinga. Jejich knihy dýchají temnou mystikou a anarchií. John Shirley tvrdí, že kyberpunk začal tolerovat širší spektrum charakterů, i antihrdiny. Upřesním to: kyberpunk se obrací k undergroundu. Sám Shirley je bývalý punkový hudebník a vyléčený narkoman.

K hippies se do 60. let vrací i Geoffrey A. Landis ve své povídce Ripples in the Dirac Sea (1989, č. Vlnění v Diracově moři, 1992), kterou zařadil Donald A. Wolheim do jedné ze svých výročních antologií.


Vsuvka č.3

Jaká je dnes situace u nás?

Jaroslav Jiran vydává úžasnou slátaninu Živé meče Ooragu. Jediné, co Vilma Kadlečková považuje za důležité říci o svém novém románu, je to, že je téměř pětisetstránkový. A tak bych mohl pokračovat. Nemyslím, že to lze nazvat jinak než úpadkem.


Nic než odeznívající revoluce.

Shirley říká: Sci-fi je pro mne příliš úzká. A odchází...


Jindřich Kolorenč < kolorenc (at) fzu (dot) cz >

Valid HTML 4.01!