<- předchozí ] [ obsah ] [ následující -> ]

Robert A. Heinlein

Všichni jsou si rovni a každý může volit. Ale musíte to mít nalajnováno. Odsud posud.

Robert Anson Heinlein se narodil 7. července 1907. Literaturu (a tedy SF) začal psát nejprve pro Astounding Science Fiction a svůj první román If This Goes On... vydal v roce 1940. Rok poté přispěl do Astounding dvoudílným seriálem Universe a Common Sence, který byl později knižně vydán pod názvem Orphans of the Sky (č. Sirotci oblohy, 1981).

Druhou polovinou padesátých let začíná období, kdy autor píše své nejznámější a zřejmě také nejlepší knihy: Double Star (1956, č. Dvojník, ?), Starship Troopers (1959), Heinleinova nejprodávanější kniha Stranger in a Strange Land (1961, č. Cizinec v cizí zemi, 1995) a Moon is a Harsh Mistress (1966, č. Měsíc je drsná milenka, 1994). Každý z těchto čtyř románů byl oceněn cenou Hugo, a v roce 1975 byla Heinleinovi jako prvnímu autorovi vůbec udělena Grand Master Award.

V následující fázi tvorby jsou Heinleinova díla stále více zaplňována sexem. Drobné prvky autorovy svobodomyslnosti můžeme najít v už zmíněném románu Měsíc je drsná milenka, kde jsou popisovány různé, v dnešním světě řekněme neobvyklé, typy rodin (nicméně s názvem knihy nemá tento fakt ŽÁDNOU spojitost). Z děl, která reprezentují toto období tvorby mohu jmenovat romány I Will Fear No Evil (1970), Friday (1982, č. Friday, 1992) nebo To Sail Beyond the Sunset (1987).

8. května 1988 Robert Heinlein umírá.


Heinlein nikdy nepsal SF takového charakteru jako třeba Asimov nebo Clarke, tedy příběhy, souhrnně řečeno, o vlivu vědy na lidskou společnost, ať už se jedná o nové technologie nebo o nové vědecké objevy. Nelze říci, že se v jeho knihách nic podobného nevyskytuje, ale všechny podobné prvky se pohybují pouze na pozadí jeho příběhů a nikdo si jich nijak zvlášť nevšímá. Lidé tam se k nim chovají jako my k naší technice tady. To je rozumný předpoklad.

Zmínil jsem zde slovo "lidé". Ano, tak právě o ty jde především. Lidská společnost, jak ji popisuje Heinlein, je naše současná společnost se všemi chybami a nedostatky. Díky SF motivům může některou z těchto chyb patřičně vyzdvihnout nad ostatní dění.


Sirotci oblohy

Novela Sirotci oblohy přinesla do žánru téma generační lodě. Žije v ní společenství lidí, kteří zapomněli své poslání, tedy cíl své cesty, a dokonce i cestu samotnou. Loď opustila Zemi před mnoha generacemi (proto generační loď - cestování vesmírem není krátkodobá záležitost). Najde se však člověk, který se, ač pokládán za kacíře, snaží najít a také ostatním ukázat pravdu a především skutečnost, že představy, kterými se dosud obklopovali, vůbec pravdivé být nemusí. Je těžké si něco takového uvnitř sebe přiznat, nemyslíte? Ani Heinlein neoplývá přílišným optimismem, neboť ačkoli několik lidí, kteří uvěřili, z lodi uniká a dostává se na planetu, na níž se dá žít, zbytek posádky se vrátí ke svému životu.

Téma generační lodě se stalo v SF poměrně oblíbené. Za všechny, kdo se tím zabývali, bych jmenoval Briana W. Aldisse a jeho Non-stop (1965, č. Nonstop, 1979).


Měsíc je drsná milenka

Co se týče autorových názorů na politiku současného světa, je jimi asi nejvíce zaplněn popis revoluce lunárních kolonií za nezávislost na Zemi, který nese název Měsíc je drsná milenka. Je to také kniha, kde je téměř do krajnosti rozpracován Heinleinův strohý styl, totiž dialogy. Veškeré dění se odehrává v dialozích, ze kterých se čtenář musí dovědět vše podstatné, neboť není jiné cesty.

Nebudu se pokoušet formulovat Heinleinův pohled na svět vlastními slovy, když mohu použít slova jeho.

...prostě jsem strčil všechny ty tlachy do jedné klece. Věř mi, já je znám. Poslouchal jsem je roky. Ti se neshodnou vůbec na ničem. Každý z nich má své mindráky a není si jistý ani sám sebou. Když je jich více, tím je to jistější. Mám vyzkoušeno, že šest a více lidí se neshodne vůbec na ničem. Když se podíváš na historii parlamentní demokracie, zjistíš, že byla k něčemu, pouze když jí dominovaly silné osobnosti. Žádné strachy, tenhle kongres nedokáže vůbec nic... Kdyby se náhodou na něčem usnesli, bude tam tolik rozporů, že by to stejně nemohlo fungovat.

Z tohoto útržku bychom mohli usoudit, že když autor zesměšňuje americký kongres (jaký jiný, když je Američan), mohl by také stranit protějšku tohoto uspořádání, ale takové úvahy jsou zřejmě scestné.

Počítadlo je prastarý vynález, o jehož autorství se přou Číňané s Japonci a Rusové ho dosud používají.

Pro českého čtenáře by mohla mít zvláštní význam i věta: Revoluce zatáhla do politiky naprosté amatéry.


Všimněme si nyní jedné charakteristické vlastnosti některých Heinleinových knih. Konkrétně se jedná o Měsíc je drsná milenka, The Puppet Masters (1951, č. Vládci loutek, 1992) a Friday. Nemohu samozřejmě vyloučit, že tvrzení uvedená dále neplatí ještě pro další autorova díla, která dosud v češtině nevyšla.

Jde o to, že ačkoli jsou knihy psány v ich-formě a vypravěč je vždy v centru dění značné důležitosti, NIKDY není tím, kdo v daných situacích rozhoduje. Vždy je popsán nějaký Šéf z Friday, starý pán z Vládců loutek nebo profesor Bernardo de la Paz z Měsíc je drsná milenka. Vždy je vypravěč zmítán ze strany na stranu v rozhodnutích těchto chytrých pánů. Mají někoho symbolizovat, nebo je to jen náhoda? Ví Bůh.


Friday

Konkrétněji se zmíním ještě o jednom románu - Friday. Stejně jako ve většině ostatních knih se příběh odehrává v poměrně blízké budoucnosti, kdy se svět ještě téměř nezměnil, ale už se mnohem více projevily problémy, kterých si dnes málokdo všímá, což je chyba.

... z přísně lidského hlediska jakýkoli pokus zastavit procesy, jimiž se přelidněná města sama regulují, není laskavost. Mor je odporná smrt, ale rychlá. Vyhladovění je taky hnusná smrt, ale velmi pomalá.

Žena zrozená ze zkumavky s použitím vybraných genů, dokonalá bytost zvláštních schopností a agentka zvláštního poslání v nakaženém světě. Přesně tohle je Friday.

Uvedu jasné příznaky nakažené kultury: Násilí. Přepady. Odstřelování ze zálohy. Bombové útoky. Terorismus ve všech podobách. Samozřejmě výtržnictví. Ale bojím se, že malé projevy násilí, které útočí na lidi den za dnem, poškozují kulturu dokonce více, než výtržnictví, která vzplanou a pak utichnou. Mám dojem, že to je všechno. Aha, branná povinnost, otroctví, despotický nátlak všeho druhu a uvěznění bez možnosti kauce a bez okamžitého výslechu - ale tyhle věci jsou zřejmé. Všechny dějinné epochy je mají na seznamu.

Stále se opakuje přání někam patřit, někam v klidu patřit, být součástí, mít jistotu. Jednoduše řečeno a těžko proveditelné, když pravda je taková, že už je příliš pozdě zachraňovat tuto celosvětovou kulturu, ne jenom groteskní show tady v Kalifornii.

Ale pětasedmdesátiletý starý pán Robert Heinlein je optimista.

Ano, někam patřím.
A povím vám, je to nádherně hřejivý pocit.


Jindřich Kolorenč < kolorenc (at) fzu (dot) cz >

Valid HTML 4.01!