Je to autentická literatura odpovídající dvacátému století, jediná literatura reagující imaginativně na transformující charakter vědy a techniky. Věřím, že pravou doménou science fiction je zóna, kterou jsem nazval vnitřním prostorem, na rozdíl od vnějšího prostoru, a že současnost je pro spisovatele obdobím největší morální naléhavosti.
J. G. Ballard
Kdyby tento útržek nebyl tak nabubřelý (...jediná
literatura...
), mohl by být poměrně dobrou definicí žánru. Jenže
já nemám v úmyslu někoho naštvat tím, že budu z jeviště odsunovat jiné
literární žánry.
Především: SF je forma. Je to pouze jeden ze způsobů, jak vyjádřit myšlenky. Způsob, který je některým lidem příjemnější a přístupnější než všechny ostatní. Co na tom, že jiným lidem nevyhovuje? Nemusí to číst. Každopádně SF může vyjádřit takřka všechno, co takzvaný hlavní proud.
James E. Gunn píše o třech podmínkách existence SF:
- lidé museli objevit budoucnost - budoucnost lišící se od současnosti a minulosti technickými vynálezy a vědeckým pokrokem;
- museli se naučit neuvažovat o sobě jako o kmeni, lidu ba ani národu, ale jako o živočišném druhu;
- museli se naučit nezaujatě přemýšlet o podstatě světa - jeho počátku a konci - i o osudu lidstva.
Těmto podmínkám a též charakteristickým znakům SF není co vytknout, pokud je řeč o klasické SF, jak ji psali Asimov, Heinlein nebo Clarke, ale pro autory takzvané Nové vlny platí něco trochu jiného.
Pro mne je SF fantazií, v níž se zrcadlí současný svět. Je tedy realistickou fantazií. Tím kontrastuje se svým sesterským žánrem - fantasy, která je, jak říká již název, pouhou nespoutanou fantazií bez nutnosti jakýchkoli úchytů na reálný svět. Pohádková fantasy by nedoznala změny při pozměnění současnosti, SF ano, neboť je zrcadlem, kde se současnost odráží. Je zrcadlem křivým, děravým, místy rozbitým a boulovatým. Obraz potom přehání a zvýrazňuje některé znaky našeho světa, jiné naopak zahlazuje. Slovíčko science (tedy věda) v označení žánru napovídá, že není dovoleno sklouznout do libovolně šílených představ. Je to dáno tím, že pro jakkoli zakřivené zrcadlo platí zákon odrazu. Kdyby neplatil, nedívali bychom se na svůj obraz, ale na výmysl, na pouhý chvilkový nápad našeho zrcadla.
Možná že tato barvitá definice nepojme vše, co jsme si zvykli do SF zařazovat, možná je naopak příliš obecná. Já nevím. Nepociťuji nutnost to vědět. Literatura je od toho, aby se četla, aby se o ní diskutovalo s občasným přerušením pro natáhnutí kouře z cigarety, ale ne od toho, aby se škatulkovala. To nemá smysl. To nezmění ji ani její výklad. Proto mne nezajímají přesné definice. Ani vás by neměly.