Proč zrovna já? To je věru pozemšťanská otázka, pane Pilgrime. Proč zrovna vy? A proč my, když se to tak vezme? Proč vůbec něco? Prostě proto, že tento okamžik je. Viděl jste někdy brouky lapené v jantaru?... A právě tak jsme my polapeni v jantaru tohoto okamžiku. Neexistuje žádné proto.
Kurt Vonnegut se narodil 11. listopadu 1922 v Indianopolisu. Vystudoval biochemii na Cornellově univerzitě, strojní inženýrství na Carnegieho technickém institutu a antropologii na Chicagské univerzitě. Úctyhodně široký záběr.
Svůj první román Player Piano (č. Mechanické piano, 1979) vydává Vonnegut v roce 1952. Ani prvotina, ani další dva romány - The Sirens of Titan (1959, č. Sirény z Titanu, 1985) a Mother Night (1961, č. Matka noc, 1992) - ještě nezpůsobily ten obrovský výbuch autorovy popularity, který se dostavil až s románem Cat's Cradle (1963, č. Kolíbka, 1976, 1994) a který byl ještě přiživen knihou God Bless You, Mr. Rosewater (1965). Kurt Vonnegut se stal velmi oblíbeným autorem především ve studentských kruzích.
Roku 1969 autor vydává svůj pravděpodobně nejlepší román Slaughterhouse-Five (č. Jatka č. 5, 1973, 1994). Ani další knihy nezůstávají ve stínu těch předchozích. Ani v románech Breakfast of Champions (1972, č. Snídaně šampiónů, 1981) a Slapstick (1976, č. Groteska, 1981, 1994) Kurt Vonnegut na svoji popularitu nehřeší.
Matka noc je
jediný z mých příběhů, jehož morální ponaučení znám. Nemyslím, že je
to nějaké podivuhodné ponaučení, jenomže ho náhodou znám: Jsme to, co
předstíráme, že jsme, a tak musíme být na to, co předstíráme, že jsme,
opatrní.
Howard Campbell působil za druhé světové války v nacistickém Německu jako americký špión. Aby kryl své poslání, vykřikoval Hitlerova hesla a vůbec se velmi aktivně zapojil do tamějšího dění. Pro mnohé to byl právě on, kdo je přesvědčil o správnosti fašismu.
Po válce Campbell žije pod novým jménem zcela obyčejný život kdesi v Americe. Nikdo by do něho neřekl, že pomáhal šířit takové svinstvo, jakým fašismus nepochybně byl. (Za války by do něho nikdo neřekl, že je americkým špiclem.)
Campbell si začíná uvědomovat, že tenkrát se do své divadelní role přespříliš vžil, že mnohem více posloužil druhé straně než té, které sloužit měl. Proces uvědomění je ještě urychlen jeho čistě náhodným objevením, následným zatčením a připravovaným soudem za jeho válečné zločiny.
Na dopis, který vysvětluje jeho pravé válečné poslání, reaguje následujícím způsobem...
Takže jsem opět skoro svobodný člověk a mohu se dát, kam se mi zlíbí. Shledávám tuto vyhlídku k zvracení.
Takový je tedy Campbellův příběh začínající ve válce a končící sebevraždou. Příběh o tom, že tenhle svět má tendenci vše, co řeknete, použít proti vám.
Je to smutný příběh. Je smutné, že takový je svět.
Tato kniha je zpětně věnována Howardu W. Campbellovi, Jr. - muži, který sloužil zlu příliš otevřeně a dobru příliš skrytě, což je zločin jeho doby.
Snad už nějakých sto tisíc let nebo ještě déle proplétají dospělí provázek mezi prsty a nastrkují ho před oči svým dětem.
Hmm.
Newt zůstal schoulený v křesle. Roztáhl zamazané ruce, jako by mezi nimi vypínal kolíbku. Není divu, když z toho děti cvokatí. Celá ta kolíbka je jen několik iks mezi něčíma rukama a dětičky na všechna ta iks civí a civí a civí...
A?
A žádnou kolíbku nikde nevidí.
Další Vonnegutova groteska, kterou se zde budu zabývat, vypráví o marnosti. V Kolíbce si pro sebe autor připravil roli autora biografie o Felixu Hoenikkerovi - o jednom z tvůrců atomové pumy. Vonnegut se ve svém pátrání po informacích dostává na ostrov San Lorenzo, kde se má setkat s...
...autor už v této knize není tak zahleděný jen do války, už si více všímá i současné Ameriky - a co to nevidí: nic než potrava pro jeho pesimismus, který si tak rád pěstuje a krmí.
Kristepane, vždyť u nás v Chicagu se už vůbec žádný bicykly nedělaj. Vládnou tam jen samý mezilidský vztahy. Všude dřepěj samí vědátoři a vymejšlejí, jak udělat každýho šťastným. Nikoho nemůžete propustit, ať proved, co chtěl; a když někdo čirou náhodou vyrobí bicykl, obviní ho odbory z krutosti a nelidskejch praktik a vláda ten bicykl zkonfiskuje na daně a daruje ho nějakýmu slepci v Afgánistánu...
... na ostrov San Lorenzo, kde se má setkat s tamějším náboženstvím bokononismem a hlavně s ledem typu 9, což je poslední Hoenikkerův objev. Brzy po jeho uskutečnění velký vědec umírá. Led typu 9 je velmi zákeřná látka, která taje až při 57 °C a stačí jen její malý úlomek k tomu, aby rázem ztuhla všechna voda, která s ním přijde do styku.
Več může lidstvo doufat, ptal jsem se v duchu, nachází-li se na světě lidé typu Felixe Hoenikkera, kteří vloží hračku, jako je led typu 9, do rukou tak krátkozrakých dětí, jakými takřka všichni muži a ženy nepochybně jsou?
A vzpomněl jsem si přitom na Bokononovu Knihu čtrnáctou, kterou jsem minulý večer celou přečetl. Kniha čtrnáctá má název: Več může přemýšlivý člověk doufat ohledně lidstva na Zemi na základě zkušenosti uplynulých miliónů let?
Přečíst Knihu čtrnáctou netrvá dlouho. Skládá se ze dvou slov a tečky. Ta slova jsou:
V nic.
Katastrofa. V led typu 9 se promění veškerá voda na Zemi. Jen málo lidí přežije. Stačí se dotknout ledu jazykem a je po vás.
Nádherný konec pro tento svět.
Když se bláto v podobě člověka posadilo, rozhlédlo a promluvilo, Bůh se k němu naklonil blíže. Člověk zamrkal. Jaký má tohle všechno smysl? zeptal se zdvořile.
Musí mít všechno nějaký smysl? zeptal se Bůh.
Samosebou, řekl člověk.
Pak tedy nechávám na tobě, abys pro tohle všechno nějaký vymyslel, řekl Bůh. A odešel.
Co na to říká Bokonon, tvůrce prolhaného náboženství, které hlásá: žijte ve lži a budete smělí, zdraví a šťastní?
Kdybych byl mladší, sepsal bych dějiny lidské hlouposti; pak bych vylezl na vrcholek McCabeho hory a ulehl bych na záda se svými dějinami pod hlavou místo polštáře; a potom bych sebral ze země trochu toho modrobílého ledu, co dělá z lidí sochy, a udělal bych ze sebe sochu: jak ležím na zádech, děsivě se šklebím a dělám dlouhý nos na Vítekoho.
Byla tu zmíněna atomová bomba, takže určitě víte, co je zač led typu 9.
Víte, co říkám lidem, když slyším že píší knihu proti válce?
Říkám: Proč místo toho nenapíšete knihu proti ledovcům?
Čímž měl ovšem na mysli, že války se dají zastavit asi tak snadno jako ledovce. Já si to myslím také.
Billy Pilgrim,
hlavní postava Jatek č.5, pendluje
časem a ukazuje tak
čtenáři zpřeházené kousíčky svého života.
Všechna autorova díla jsou psána v krátkých a mnohdy ne úplně navazujících kapitolách nebo jen útržcích textu, ale Jatka č.5 jsou v tomto ohledu nejextrémnější. Matka noc a Kolíbka jsou vyprávěny chronologicky. Jatka č.5 nic podobného neznají - nicméně kniha nepůsobí chaotickým dojmem. Řekl bych, že Vonnegutův styl je přirovnatelný k psychickému automaticismu surrealistů, ale logika řazení jednotlivých okamžiků je viditelnější.
Každá skupina znaků je stručným, naléhavým sdělením - popisem situace, místa děje. My Tralfamadořané je čteme všechny najednou, nikoli jednu po druhé. Mezi jednotlivými sděleními žádný určitý vztah není, tedy krom toho, že je autor pečlivě zvolil tak, aby v souhrnném pohledu vytvářely obraz života, jenž je krásný, překvapivý a hluboký. Nemají začátek, střed ani konec, nenajdete v nich napětí, morálku, příčiny ani následky. Co na svých knihách milujeme, jsou hlubiny mnoha skvělých okamžiků, viděných v jednu jedinou chvíli.
Vonnegut sleduje dvě hlavní dějové linie. První z nich jsou Billyho válečné zážitky. Billy je zajat Němci (stejně jako Kurt Vonnegut), je nucen pracovat pro ně v Drážďanech (stejně jako Kurt Vonnegut) a je svědkem ohnivého bombardování tohoto města (stejně jako Kurt Vonnegut). Mimochodem Billy Pilgrim se narodil v roce 1922 v Indianopolisu (stejně jako Kurt Vonnegut).
Pokud se někdo zmiňuje o této knize, víceméně říká, že jde o děsivý obraz bombardování Drážďan. Nevěřte tomu. O zkáze Drážďan toho autor moc nenamluví. Děs zůstává.
Nemusíme o tom mluvit vůbec, řekl Billy. Chci jenom, abyste to věděl: byl jsem tam.
Druhý důležitý moment je Tralfamador. Planeta kdesi a kdysi. Billy se setkává s jeho obyvateli, aby vyslechl, co si o nás myslí. Chápou svět zcela jinak než my.
Mohou upřít oči na vrcholek nejvyšší hory, na ptáka, na oblak, na kámen přímo před sebou, anebo se zadívat do hlubin kaňonu za svými zády. S nimi je tam však i tenhle nebohý Pozemšťan a jeho hlava je uzavřena v ocelové kouli, kterou si nikdy nemůže sejmout. V kouli má pouze jediný průzor a k tomuto průzoru je přivařena dvoumetrová trubka.
To byl jen začátek Billyho strastí v téhle metafoře. Navíc byl připoután k ocelové mříži, přišroubované k plošinovému vagónu, který se pohyboval po kolejích, a Billy nemohl ani pohnout hlavou, ani se dotknout trubky. Nevěděl, že se nachází na plošinovém vagónu, dokonce si ani neuvědomoval, že by na jeho situaci bylo něco zvláštního.
Vagón se někdy jen ploužil, jindy zas ujížděl nesmírnou rychlostí, často zastavoval - stoupal do vrchů a zase sjížděl dolů, vybíral zatáčky, hnal se po přímé trati. Ať viděl Billy trubkou cokoli, nezbývalo mu než si říkat: Tohle je život.
Tak co je život?
Nevíš nic.
...války se dají zastavit asi tak snadno jako ledovce.
Jak asi může člověk, který se vrátil z Drážďan, smýšlet o válce ve
Vietnamu, o lidech, kteří mluví ve prospěch vystupňovaného
bombardování, ve prospěch vbombardování Severního Vietnamu zpátky do
doby kamenné, nepřijde-li k rozumu
.
Odpověď považuji za jednoznačnou a jasnou. A řešení?
Spojené státy byly balkanizovány, byly rozděleny do dvaceti drobných státečků, aby už nikdy nemohly ohrozit světový mír.
Jenže předpokládat, že někdo přijde k rozumu, není prozíravé. Nezbývá než...
Dopřej mi, bože, síly
přijímat s jasnou myslí vše,
co nemohu změnit,
odvahy změnit,
co změnit mohu,
a moudrost vždycky rozpoznat,
co je co.K věcem, které Billy změnit nemohl, patřila minulost, přítomnost a budoucnost.
Viděli jste někdy brouky lapené v jantaru?
Groteska vypráví o jednom hrozně starém muži v ruinách
Manhattanu, kde takřka
všechny obyvatele zahubila záhadná nemoc zvaná zelená smrt. Žije tam
se svou nevzdělanou, rachitickou, těhotnou malou vnučkou Melodií. Kdo
to vlastně je? Domnívám se, že jsem to já sám - experimentující s
pocitem stáří.
Eliza a její bratr Wilbur jsou nadání telepatickými schopnostmi. Při myšlenkovém splynutí jejich mozků se stávají géniem. Sami nejsou nic.
Žijeme ve Spojených státech amerických, kde nikdo nemá právo spoléhat na druhého - a kde se každý učí jít svou vlastní cestou. Pádluj svou vlastní kánoi.
Eliza a Wilbur musí žít odděleně. Tak to chodí. V téže době Číňané pracují na mimosmyslovém propojování jednotlivců. Tak to chodí.
Wilbur studuje medicínu. Později se stává presidentem Spojených států.
Rozloučení čínského velvyslance bylo zdvořilé a přátelské. Prohlásil, že jeho vlast přerušuje vzájemné vztahy pouze proto, že se už ve Spojených státech neodehrává nic, co by Číňany mohlo zajímat.
Státy už nelze zachránit. Chystá
se je zničit individualismus jejich obyvatel. Ani plán umělých rodin,
který jako děti společně vymysleli Wilbur a Eliza a který nese název
Už nikdy sami!
, což je také podtitul knihy, nemůže
pomoci.
Přicházejí nové nemoci. Lidé umírají...
V této době píše stoletý Wilbur svoje paměti nazvané Groteska. Píše o tom, jak se mu jeví život.
Kterou civilizovanou zemi by mohl zajímat takový Bídákov, jako je Amerika, řekla Eliza...