Když začal roku 1951 vycházet Československý časopis pro fyziku, ještě v Československu nevysílala televize, telefon byl exklusivní přístroj pro pracovní použití a hrstku prominentních domácností. Dnes po 70 letech máme každý telefon/fotoaparát/kameru/počítač/navigaci atd. v kapse s možností přístupu k ohromným zdrojům informací. Počet vysokoškolských studentů fyzikálních oborů se zvýšil řádově, stejně tak počet vědců a vědeckých pracovišť. Způsoby vzdělávání a „dělání vědy“ se proměnily. Je tedy malým zázrakem, či spíše velkým úsilím generací redaktorů a autorů, že Čs. časopis pro fyziku je stále tady. Pojďme se tedy podívat letmo na jeho historii.
Tento článek vyšel v čísle 3/2021 Československého časopisu pro fyziku, vydávaného Fyzikálním ústavem Akademie věd ČR. Autorem je prof. RNDr. Jan Valenta, Ph.D., vedoucí redaktor časopisu a pracovník FZU AV ČR a MFF UK.
Kořeny téměř stopadesátileté
„Tímto číslem se končí vydávání Časopisu pro pěstování matematiky a fysiky v dosavadní formě. Zřízení Ústředního ústavu matematického a Ústředního ústavu fysikálního, zvýšené úkoly kladené na vědu v údobí socialistického budování i nebývalá pozornost a podpora, kterou odpovědní činitelé naší lidově demokratické republiky věnují rozvoji naší vědy, umožňují a současně činí naléhavou reorganisaci našeho časopisu na širší základně. Dlouholetá tradice tohoto Časopisu nebude reorganisací přervána. Časopisy, které vzniknou, naváží organicky na práci, kterou dosud konal Časopis pro pěstování matematiky a fysiky, a také z jejich úpravy bude zřejmá souvislost s dosavadním Časopisem.
Napříště bude Časopis pro matematiku oddělen od časopisu pro fysiku; jak fysikální, tak matematický časopis bude vycházeti jednak jako časopis mezinárodní, jednak jako časopis domácí, psaný česky a slovensky. Toto rozdělení umožní lépe vyhověti rozmanitým úkolům, které tyto časopisy budou plniti, ať již jde o publikace hodnotných prací původních, či o propagaci matematiky a fysiky v širších kruzích domácích zájemců; rovněž otázkám ideovým, zvláště propagaci pokrokových směrů vědy sovětské a jejích velkých úspěchů bude možno věnovati soustavnější a širší pozornost.“ [1]
Tuto zprávu nalezli čtenáři Časopisu pro pěstování matematiky a fysiky (ČPMF) na konci jeho 75. ročníku. Tento časopis začala Jednota českých mathematiků a fysiků vydávat při příležitosti desátého výročí svého založení roku 1872 (obr. 1).1 S výjimkou několika protektorátních let, kdy bylo vydávání zakázáno, časopis existoval téměř osmdesát let. ČPMF tedy patřil do skupiny nejstarších, dodnes existujících přírodovědeckých časopisů v našich zemích, jako je Vesmír (založený roku 1871, ale přerušený v letech 1907–23) nebo Živa (založená J. E. Purkyněm již roku 1853, vydávaná dodnes, ovšem se dvěma dlouhými výpadky), ale oproti nim měl ČPMF více odborně vědecké zaměření (s popularizačními a vzdělávacími přílohami). V době svého vzniku byl prvním vědeckým časopisem v monarchii, na což hrdě upozornil V. Posejpal [2]: „Okolnost, že právě založený vědecký list jest časově první toho druhu v Rakousku, naplňuje hrudi všech vedle radosti i zaslouženou pýchou.“
Proměny zaměření ČPMF během jeho dlouhé existence popsal M. Brdička [3]. Do původně popularizačního, zcela česky psaného časopisu se zejména po 1. světové válce dostaly cizojazyčně psané odborné články (jen s českým abstraktem) – tato část časopisu tím nabrala mezinárodní charakter. „… dilema, zda vědecký, nebo na čtenáře zaměřený obsah Časopisu, se táhne celou jeho historií a bylo vyřešeno postupně až po druhé světové válce tak, že místo jednoho časopisu vznikla celá plejáda specificky zaměřených časopisů.“ [3]
Rozštěpení nejstaršího vědeckého časopisu ve střední Evropě
Poslední ročník ČPMF v roce 1950 nesl číslo LXXV (jak tehdy bylo zvykem označovat svazky/ročníky římskými číslicemi). Následujícího roku 1951 začaly vycházet Časopis pro pěstování matematiky (začínající ročníkem 76) a Czechoslovak Mathematical Journal (r. 76, vychází dodnes), vydávané Ústředním ústavem matematickým. Ústřední ústav fyzikální začal vydávat Československý časopis pro fyziku (roč. 1 s podtitulem ČPMF r. 76) a Czechoslovak Journal of Physics (Čechoslovackij fizičeskij žurnal). K otázce volby názvu nových fyzikálních časopisů se autorovi podařilo před lety objevit v Archivu AV ČR, fondu M. A. Valoucha, zajímavý dopis, kde se prof. Valouch dotazuje jazykovědce, která ze zvažovaných variant je nejvhodnější (viz obr. 2).
Důležitým faktem je, že vzniklé časopisy jsou již vydávány nově zformovanými ústavy vznikající Československé akademie věd. Jednota o vydavatelské licence přišla, stejně tak o tiskárnu Prometheus (obr. 3), která ale pod hlavičkou Státní tiskárny národní podnik, závod 05 (později přeznačen na 6) [4] nadále tiskla podobné odborné texty, včetně Čs. čas. fyz. (do 42. ročníku, 1992) [5]. JČMF se na počátku 50. let dostala do jistého „právního vakua“, nebylo dlouho jasné, jak budou podobné vědecké společnosti organizovány, návrhy stanov čekaly na schválení až do konce roku 1955. Jednota tehdy de facto nefungovala a o její záchranu se velmi zasloužil až tehdejší ministr školství František Kahuda, od roku 1956 předseda JČsMF.
Ale zpět k časopisům. O úlohách Čs. čas. fyz. se rozepsal první vedoucí redaktor a ředitel Ústředního ústavu fyzikálního Jindřich Bačkovský (obr. 4): „Má se státi publikačním fórem zejména pro naše vědecké pracovníky. Vydání ruské a vydání pro západní země jim má umožnit širší světovou publicitu. Tyto nové možnosti zavazují. Zavazují naše vědecké pracovníky, aby si uvědomili svou odpovědnost před československým lidem, aby ze všech sil plnili úkoly uložené jim plánem v oblasti výzkumu a technického rozvoje, aby pomáhali budovat a upevňovat socialistické zřízení. Nový fysikální časopis bude přinášet výsledky této práce, bude nás representovat na světovém fóru. Při tom je nutno si uvědomit, že dnes je měřítkem čestné representace vědy stupeň, jak tato věda zajišťuje a slouží mírovému budování. Zde má nesporně prvenství věda sovětská. … Umístit se čestně po jejím boku je nejdůležitější a také nejradostnější povinností našich fysiků.“ [6]
Mezinárodní časopis v prvních dvou letech vycházel paralelně v anglické a ruské verzi, od dalších let dohromady – anglicky (ev. německy a francouzsky) psané články byly doplněny jen ruským abstraktem a ty ruské anglickým abstraktem. Česká verze byla zpočátku ekvivalentem té mezinárodní, až od třetího ročníku se začal obsah mírně odlišovat. Změna souvisela se vznikem Československé akademie věd, jak se píše v úvodním článku ročníku 1953: „Domácí vydání bude vycházet v rozšířeném rozsahu, aby mohlo dobře plnit své úkoly. Bude dále uveřejňovat původní vědecké práce a dopisy redakci; avšak vedle toho chce více pečovat o seznamování jak s pokroky světské a světové fysiky, tak s aktuálními problémy našich fysikálních pracovišť v souvislosti s budovatelskými úkoly naší fysiky, aby tak podněcoval v širokém měřítku vědeckou práci všech pracovníků a zejména vědeckého dorostu. Bude se také snažit o nápravu nedostatků…, pokud jde o recense, zprávy z vědeckého života a rozvíjení kritiky vědeckých prací. Přitom mu bude vzorem sovětská věda a bude také důsledněji bojovat proti zbytkům buržoasní ideologie mezi fysiky. … Redakční rada zve všechny fysiky k spolupráci k plnění těchto úkolů, závažných pro rozvoj naší fysiky.“ [7]
Od roku 1957 se obsahy české a cizojazyčné verze už odlišují zásadně – časopisy se tak stávají samostatnými. Nicméně stále se o ně stará jedna redakce – prvních devět ročníků pod vedením Jindřicha Bačkovského, poté po třech letech byli vedoucími redaktory Václav Votruba (obr. 5) a Jan Tauc (obr. 6). Od roku 1966 vedl časopis František Kroupa (obr. 7) a roku 1968 došlo k rozdělení redakcí a F. Kroupa pokračoval v mezinárodním časopise, zatímco český převzal Zdeněk Málek (obr. 8).
ČČF - galerie
Žlutý časopis získává svou tvář
A právě docent Málek se svým výkonným redaktorem Jiřím Jantou v letech 1968/69 zásadně proměnili tvář (včetně sytě žluté obálky, obr. 9) a směrování Čs. čas. fyz. na několik desítek let (až do 90. let). Tyto proměny časopisu přímo nesouvisely se společenskými změnami, ale reformní atmosféra je jistě povzbuzovala. Mnohé jejich kroky svědčily o nevšedním manažerském talentu. Například ke „klasické“ redakční radě (ve smyslu jakési dozorčí rady) byla přidána nová skupina spolupracovníků nazvaná „redakční kruh“. V tomto kruhu se objevili tehdejší mladí badatelé jako Jiří Bičák, Jan Fischer, Jiří Niederle, Libor Pátý či Stanislav Vepřek. Dále byly zavedeny mnohé nové rubriky: Aktuality či Otázky a názory. Dlouhá několikaměsíční doba nutná k vysázení a vytištění (klasickým knihtiskem) čísla časopisu znemožňovala přinášet aktuální zprávy, proto byla zavedena ofsetem tištěná příloha nazvaná Appendix, která měla „jen“ několikatýdenní výrobní dobu (obr. 10). Krátce po okupaci vojsky Varšavské smlouvy vyšlo 26. srpna mimořádné vydání Appendixu informující (také cizojazyčně) o vpádu vojsk a obsazení prezidia Akademie věd sovětskými vojáky a vyzývající mezinárodní komunitu k protestům.
Svou koncepci časopisu formuloval Zdeněk Málek v květnu 1968 ve zprávě vyšlé až koncem roku [8] – vytčené cíle jsou platné dodnes:
„Do ročníku 1969 vstupuje tedy Čs. čas. fys. s nově formulovanou koncepcí, kterou si experimentálně vyzkoušel již v r. 1968 a kterou od 1. čísla 19. svazku doplní i některými změnami ve výtvarné úpravě.2 Přitom prohlašuje, že má vysoké aspirace:
- Chtěl by se stát užitečným informátorem našich fysiků pracujících na vysokých školách, ve výzkumných ústavech a v průmyslu, a to nejen na stolech v jejich pracovnách, kam dosud pronikal při jednom výtisku na instituci jen s velkým zpožděním a zřídka, ale i na jejich pracovních stolech doma; chtěl by dosáhnout toho, aby jej fysikové začali považovat za svůj časopis a viděli v něm svého prostředníka.
- Chtěl by přinášet některé cenné informace těm pracovníkům, kteří fysikální výsledky a metody svou výzkumnou a vývojovou prací aplikují; tedy zejména ostatním přírodovědcům a inženýrům technických směrů.
- Chtěl by nalézt čtenáře i mezi těmi profesory středních škol a těmi studenty vysokoškoláky, kterým se stala fysika hlubokým životním zájmem.
- Chtěl by dosáhnout toho, abyste do všech jeho oddílů rádi sami přispívali.“
Obrovským počinem bylo v roce 1968 realizované tzv. nulté číslo ročníku 1969 (obr. 11), které představovalo novou koncepci časopisu a mělo výrazně zvýšit počet odběratelů. V době, kdy byl polygrafický průmysl přetížen, často se nedostávalo papíru,3 vyšlo nulté číslo v nákladu 4 tisíc kusů a bylo rozesláno „720 jednotlivcům, 180 ústavům, 50 katedrám, 700 závodům, 600 školám, 210 našim a 1120 zahraničním knihovnám“! [9] „Výsledkem bylo několik set nových předplatitelů k původním asi pěti stům. Zájem o časopis dále rostl, v roce 1971 překročil náklad 1000 kusů, a v polovině sedmdesátých let dosáhl maxima 1450 kusů.“ [10]
V letech normalizace si časopis dokázal udržet svou tvář, i když došlo k vynuceným personálním změnám v redakčním kruhu. Vyskytly se i omezující zásahy ze strany Kolegia fyziky ČSAV. Některé otištěné citáty, samozřejmě cíleně v ybrané jako aktuální komentář k nastupující normalizaci, byly shledány nepřijatelnými a verdikt byl prostý: nadále žádné citáty! [10, 11] Od roku 1975 přebral časopis jako vedoucí redaktor Jiří Dvořák a vedl jej nejdéle ze všech šéfredaktorů, po 12 let až do roku 1986. Koncepce se nijak zásadně neměnila, jak zmínil J. Dvořák při svém nástupu: „Jako nový vedoucí redaktor si vážím toho, že se Z. Málek bude spolu se všemi členy dosavadního redakčního kruhu dále podílet na redigování časopisu. Pro začínající ročník nechystáme v zaměření časopisu žádné významné změny; chtěli bychom zachovat koncepci i úroveň, k níž v posledních letech časopis dospěl.“ [12]
Od roku 1987 přebral vedení časopisu Ivan Gregora a provedl jej „revolučním“ obdobím až do roku 1991 (od té doby působí v redakčním kruhu či radě až dodnes). Na svůj příchod k časopisu vzpomíná: „Do redakce Čs. čas. fyz. mě přivedla kolegyně Závětová [členka red. kruhu v letech 1972–2004]. Redakce se tenkrát nacházela v jednom z ‚cholerových baráků‘ kolem cesty k ústavu.“ Zde můžeme doplnit adresy redakce v letech 1951–1967: Cukrovarnická 10, Střešovice; 1968–1982: Kladenská 60, Vokovice (dnes je na této adrese škola Červený vrch); od 1983 dosud: Na Slovance 2, Praha 8 – ačkoliv redakce zřejmě nejprve sídlila v oněch provizorních barácích, než byla později přemístěna do budovy Ústavu teorie informace a automatizace (obr. 12), místnosti vedle teoretického oddělení FZU na 4. patře, č. dv. 444, kde ji najdete dodnes (vchod z ulice Pod Vodárenskou věží 4).
Doba transformace společnosti i časopisu
Velké změny nastaly na konci milénia v období 1992–2001, kdy téměř deset let vedla časopis Jana Štrajblová, bývalá spolupracovnice Z. Málka (a byla na to sama – bez výkonného redaktora). Devadesátá léta přinesla mimo jiné zásadní technologické změny v polygrafii a organizaci výroby časopisů (počítače, e-mail, internet). Ročník 1992 (41) byl poslední vysázený a tištěný klasickým knihtiskem v tiskárně Prometheus prostřednictvím nakladatelství Academia. V dalších letech byla sazba a tisk zajišťována externě soukromými subjekty. Od roku 1993 se také vrací po 40 letech větší formát A4 (místo B5), viz obr. 13, později je obálka časopisu (nakonec i vnitřek) tištěna plnobarevně – dominantní žlutá barva ovšem byla zachována. Pozvolna se proměňoval i obsah časopisu a byla zdůrazněna jeho populárně-vědecká role. Také se zvažovala otázka úpravy názvu časopisu [13] (jako pravděpodobně vícekrát v jeho historii), aby byl kratší a přitažlivější pro veřejnost. Není to však snadná záležitost, takže k tomu dodnes nedošlo.
Pamětníci si dobře vybaví těžké transformační období 90. let, kdy vědci neměli příliš myšlenky na popularizaci, neboť museli nějak zajistit živobytí svým rodinám a buď odejít z vědy, přesídlit do zahraničí, nebo si najít alespoň přivýdělek v soukromém sektoru. Byl to pravděpodobně souběh mnoha těchto efektů, který způsobil těžkosti ve výrobě žlutého časopisu, které se projevovaly zpožďováním vydávání jednotlivých čísel. Proto se začala v každém ročníku objevovat dvojčísla, v ročníku 1993 dokonce rekordní trojčíslo 4–6 (obr. 14). Při příležitosti začátku 50. ročníku časopisu (obr. 15 [13]) v roce 2000 se o tom zmínila paní šéfredaktorka: „Omlouvám se vám za zpoždění vydávání časopisu, které nás neustále pronásleduje. Prosím vás i za prominutí občasných chyb, které se i přes největší úsilí neustále vyskytují.“ [14]
Když v roce 2001 došlo po deseti letech k výměně redakce, ocenil tehdejší ředitel FZU Vladimír Dvořák práci končící šéfredaktorky: „Zasloužila se nejen o kvalitní obsah časopisu, ale i o podstatné zlepšení jeho grafické úpravy, jejíž význam pro oblibu časopisu nelze podceňovat. Myslím si, že Jana Štrajblová může předat vedení Československého časopisu pro fyziku, pro který 10 let úspěšně pracovala s neutuchajícím nadšením, s pocity dobře vykonané práce…“ [15] Štafetového kolíku se energicky chopil Zdeněk Chvoj (obr. 16) a jeho výkonná redaktorka Andrea Cejnarová. Ta v úvodníku čísla 5 ročníku 51 (2001) slibuje: „Možná se někteří z vás rovněž pozastavují nad skluzem ve vydávání jednotlivých čísel, ke kterému došlo v minulém roce.4Za novou redakci slibuji, že se pokusíme v prvních měsících tohoto roku vše dohnat, abyste již co nejdříve dostávali svůj časopis v pravidelných dvouměsíčních intervalech. Poněvadž nechceme předchozí ročník nikterak krátit, budeme následující čísla až do vyrovnání zpoždění vydávat a rozesílat tak rychle, jak to jen bude technicky možné.“ [4] To se skutečně podařilo, a navíc vznikly první webové stránky časopisu, kde byl publikován obsah čísel s abstrakty. Vznikly i nové iniciativy, třeba v roce 2005 zavedené Dny ČSČF – jeden den přednášek pro veřejnost, kde se časopis prezentoval. [17] V roce 2007 se však Z. Chvoj rozhodl předat štafetu dále.
Doba současná – elektronická
Fyzikální ústav tedy opět hledal šéfredaktora pro svůj časopis. Zajímavý projekt rozvoje časopisu předložil Libor Juha (obr. 17) a byl pověřen vedením časopisu. Klíčovou změnou bylo vytvoření skupiny oborových redaktorů, kteří měli v ideálním případě pokrývat celé spektrum oborů. Jejich úlohou mělo být občasné redigování tematických čísel, zajišťování recenzí, vyhledávání autorů v jejich oborech zájmu. Tento záměr se povedlo z části uskutečnit.
Velmi důležitou změnou bylo také zřízení místa technického redaktora, čímž se sazba a příprava tisku přenesla z externích firem do redakce. Tuto funkci od počátku dodnes zaujímá Jiří Kolář, který stojí za skvělou a neustále vylepšovanou grafickou úpravou časopisu. Již roku 2008 se také podařilo rychle zavést elektronickou verzi časopisu zveřejňovanou na webových stránkách – tím se časopis přiblížil mladší generaci a také českým a slovenským fyzikům působícím v zahraničí.
Pod vedením L. Juhy se časopis začal více věnovat historii fyziky. Podařilo se získat a prezentovat svědectví fyziků nejstarší generace, jako byli např. Čestmír Šimáně nebo Helmar Frank, a doplnit je o řadu dobových souvislostí, což poskytlo širokému okruhu čtenářů obraz vývoje fyzikálního myšlení a praxe v našich zemích v obdobích dosud jen slabě dokumentovaných a reflektovaných. Byly připomenuty dnes již veřejnosti málo známé, přesto významné fyzikální osobnosti pocházející z Čech, Moravy nebo Slovenska, např. Bohuslav Hostinský, Aleš Bláha, Karel Pátek, Vilém Santholzer, Ján Fischer, bratři Farkasové, Jan Stern, Ludvík Bass a mnozí další.
Z řady tematických čísel (či dvojčísel) můžeme jmenovat obsáhlé dvojčíslo (obr. 18) k Mezinárodnímu roku světla a světelných technologií (2015), k 50 letům laseru (2010) a úspěšné dvojčíslo věnované výuce fyziky (2012). Další speciální čísla pak byla inspirována pokroky biofyziky a lékařské fyziky či 100. výročím počátku rentgenové krystalografie.
Libor Juha vedl časopis deset let, z toho šest let sám bez výkonného redaktora s pouhými dvěma stálými členy redakce (technickým redaktorem a tajemnicí redakce), a to navíc ke své badatelské činnosti a funkci vedoucího oddělení. Za tuto činnost pak roku 2018 obdržel Cenu předsedkyně Akademie věd za popularizaci.
Do funkce vedoucího redaktora byl následně jme- nován autor tohoto článku a redakce se posléze stabilizovala s Janou Žďárskou na pozici výkonné redaktorky a Ondrou M. Šípkem jako tajemníkem redakce (obr. 19). Činnost současné redakce však musí jednou zhodnotit jiní. Jmenujme jen dvě zásadnější změny, které se udály od roku 2020, resp. 2021: otevření elektronické verze časopisu zdarma a spojení redakční rady a oborových redaktorů opět do jednoho redakčního kruhu.
Závěrem
Tolik stručný pohled současného vedoucího redaktora na sedmdesát let existence Československého časopisu pro fyziku – popřejme časopisu do dalších let především neutuchající zájem čtenářů a dostatek dobrých autorů. Příští rok uplyne 150 let od založení jeho předchůdce Časopisu pro pěstování mathematiky a fysiky, což jistě bude také stát za připomenutí. Autor by si přál, aby již brzy bylo možné důstojně oslavit obě tato výročí např. uspořádáním obnoveného Dne se žlutým časopisem.
Poznámky
1 První číslo ČPMF vyšlo slavnostně v neděli 17. března 1872 a večírku v předvečer slavnosti se zúčastnil i Palacký, Rieger, Krejčí, Tomek a další osobnosti veřejného a vědeckého života.
2 Hlavním znakem nové grafiky se stala zcela žlutá obálka (v cizojazyčné verzi byla modrá), podle které získal časopis přezdívku „žluťák“. Dominantní barvou obálky je žlutá i dnes.
3 Například začátkem roku 1970 Z. Málek informoval čtenáře: „Omezené možnosti a žalostné podmínky polygrafie donutily nakladatelství Academia snížit všem časopisům Akademie pro letošní rok dočasně rozsah; prodejní korunová cena však zůstává zachována. V případě Čs. čas. fyz. (A) je nyní limit 104 stran knihtisku a 8 stran ofsetu na číslo.“
4 Z uvedeného lze vydedukovat, že dvě poslední čísla ročníku vycházela až v následujícím roce 2002.
Appendix
Jak se do časopisu psalo a jak se tisknul po více než 40 let
Pozorný čtenář si mohl v tomto článku povšimnout několika zmínek o výrobních potížích časopisu: dlouhá výrobní lhůta, nedostatek papíru atd. Možná tedy nebude bez zajímavosti – zejména pro mladší ročníky – připomenout si, jak se časopis připravoval a tisknul až do počátku 90. let 20. století.
Z instrukcí pro autory [18] se dozvídáme, že příspěvky autoři měli zasílat ve dvou „rukopisech“ – tím byly myšleny texty přepsané na psacím stroji, nikoliv skutečný rukopis. „Píše se jen po jedné straně na kancelářský bílý papír formátu A4. Na jedné straně může být nanejvýše 30 řádek po 60 až 70 úhozech (včetně mezer) s levým okrajem 4 cm. Symboly vpisované rukou se píší tuší nebo tmavým inkoustem.“ Odkazy, popisy obrázků či tabulky měly být napsány na zvláštních listech. Součástí byly i podklady pro ilustrace, které rozebereme níže, a jejich kopie pro recenzenta. Jako zajímavost uveďme požadavek, aby byl přiložen „Písemný souhlas zaměstnavatele každého z autorů s uveřejněním konkrétního příspěvku (u příspěvku všech druhů!).“ [19]
Příspěvek nejprve posoudila redakce a poté jeden či více recenzentů (stejně jako dnes). Autoři pak dostali požadavky na opravy – menší změny bylo možné vyznačit korektorskými značkami do strojopisu; při větších změnách bylo nutné celý text přepsat na stroji. Poznamenejme, že veškeré zasílání, referování a korigování článku vyžadovalo vložení do obálky a poslání poštou – včetně příslušného zpoždění v řádu dnů (e-maily ještě nebyly).
Obrázky se dělily na kontrastní „pérovky“ (grafy, schémata atd. – to, co dnes většinou chceme ve vektorovém grafickém formátu), které měly být „zhotoveny tuší na pausovacím nebo bílém kladívkovém kreslicím papíru“ (obr. 20). Popisky v obrázcích se rýsovaly přes šablony a později se používala tlakem přenášená písmenka (Propisot). Polotónové obrázky – fotografie se posílaly jako kvalitně provedené zvětšeniny „na lesklém bílém papíru“.
Zajímavá je finanční motivace autorů k dodržování pravidel, kterou najdeme na několika místech instrukcí: „Redakce rozhodne, zdali je třeba obrázek na účet autora překreslit. Vzhledem k tomu, že úhrada za překreslení může vyčerpat značnou část autorského honoráře, je v zájmu autorů, aby dodali k reprodukci vyhovující podklady“. Explicitně pak máme uvedeno, co redukuje autorský honorář: „Z honoráře se hradí některé náklady na zpracování článku (úpravy obrázků, jazyková korektura, přepis rukopisu a popř. překlad abstraktu do angličtiny…).“
Časopis se tisknul především klasickým knihtiskem (tisk z výšky). [20] Vysázení rovnic a matematických symbolů vyžadovalo specializovanou ruční sazbu, na kterou se zaměřovala tiskárna Prometheus. Obrázky se fotograficky přenášely (obvykle se zmenšením 1:2 až 1:4) a vyleptaly na štoček. Přitom bylo třeba polotónovou předlohu fotografovat přes rastr, který umožňoval simulovat šedé tóny pomocí větších či menších velikostí černých bodů – tzv. autotypie (obr. 21). [21]
Korektury se dělaly nejprve tzv. sloupcové, kdy se měly odstranit především chyby způsobené při sazbě textu do sloupců. „Doporučuje se na okraji žlutě zakroužkovat opravy chyb způsobených tiskárnou. Neoznačené chyby účtuje tiskárna autorům. Po straně textu má autor červeně označit umístění obrázků a tabulek.“ Po doplnění obrázků a dalších prvků došlo na finální stránkové korektury – ty sloužily ke kontrole provedených sloupcových korektur a správného umístění obrázků a tabulek. Změny se do otisků vyznačovaly pomocí zvláštních korektorských značek a podepsané se rychle posílaly zpět redakci (obr. 22).
Připomeňme, že kvalitní kopírovací technika v dnešní podobě tehdy neexistovala. Později, když se začala objevovat, byla stále těžko dostupná, drahá a přísně kontrolovaná. Z toho důvodu se při tisku časopisu také vyrobily separátní výtisky článků (tzv. separáty). Autoři hlavních příspěvků dostávali 20 separátů, které pak sloužily k výměně s kolegy (i dnes se občas některý autor ptá, zda můžeme zajistit separáty – bohužel nemůžeme). Bylo běžné žádat jiné autory o zaslání separátů jejich článků pomocí speciálních korespondenčních lístků (obr. 23) – tato praxe doznívala během 90. let. Kde se ale badatel dozvěděl, co v jeho oboru právě vyšlo? Musel jít do knihovny a podívat se do speciálních časopisů (např. Physics Abstracts, Current Contents), které vydávaly obsahy velkého počtu časopisů (někdy i s abstrakty) roztříděné podle číselného klasifikačního systému.
Z dnešního pohledu se zdá, že dříve badatelé museli věnovat značné úsilí (a čas) k získání relevantní literatury ze svého oboru (ručně prohledávat přehledy a posílat žádanky o separáty u časopisů, které jejich knihovna neodebírala). Dnes ale, vzhledem k záplavě článků, musí autor věnovat značné úsilí (a čas) selekci těch článků, které budou stát za prostudování. V případě nedostupnosti zdroje pak žádá e-mailem korespondenčního autora (nebo kolegy z jiných institucí) o pdf článku. K ideálnímu stavu mají obě situace daleko.
Také relativní snadnost grafické úpravy a předtiskové přípravy i dostupnost a rychlost tisku dnes na jednu stranu zrychluje a zlevňuje produkci časopisů (zejména pokud se přejde k čistě elektronické publikaci), na druhou stranu umožňuje obrovskou záplavu článků a vznik neseriózních (predátorských) časopisů.
Odkazy
[1] Redakce. Čas. pěst. mat. fys. 75, D447 (1950).
[2] V. Posejpal, B. Kučera: Půlstoleté jubileum Jednoty českých mathematiků a fyziků v Praze. JČMF, Praha 1913.
[3] M. Brdička: Mají svoje osudy i časopisy... Čs. čas. fys. A 22, 1–14 (1972).
[4] Redakce: Jubileum Promethea. Čs. čas. fyz. A 27, 646–647 (1977).
[5] J. Valenta: V Jednotě je síla. Čs. čas. fyz. 62, 97–105 (2012).
[6] J. M. Bačkovský: Úvodní projev na I. konferenci čs. fysiků. Čs. čas. fys. 1, 1–2 (1951).
[7] Red.rada: Čs. čas. fyz. 3, 5–7 (1953).
[8] Z. Málek: Zprávy. Čs. čas. fys. A 18, 596 (1968).
[9] Z. Málek: Novoroční otázky. Čs. čas. fys. A 19, 134 (1969).
[10] J. Janta: Pětatřicet let „žlutého“ časopisu. Čs. čas. fyz. 54, 99–100 (2004).
[11] J. Janta, A. Ryska: Zdeněk Málek – nedožité sedmdesátiny. Čs. čas. fyz. 50, 375–378 (2000).
[12] J. Dvořák: Novoroční poznámka. Čs. čas. fyz. A 25, 93 (1975).
[13] J. Štrajblová: Milí čtenáři. Čs. čas. fyz. 43, 2 (1993).
[14] V. Králová, J. Štrajblová: Příloha. Čs. čas. fyz. 50, 70–76 (2000).
[15] J. Štrajblová. Čs. čas. fyz. 50, 2–3 (2000).
[16] V. Dvořák: Úvod. Čs. čas. fyz. 51, 234 (2001).
[17] A. Cejnarová: Úvod. Čs. čas. fyz. 51, 291 (2001).
[18] A. Cejnarová: Den s Československým časopisem pro fy- ziku. Čs. čas. fyz. 55, 643–644 (2005).
[19] Směrnice pro autory. Čs. čas. fyz. A 24, 101–108 (1974). [20] V. Najbrt, M. Běhal, V. Potužáková: Redaktor v tiskárně. Novinář, Praha 1979.
[21] J. Bačkovský: K šedesátinám Miroslava Rozsívala. Čs. čas. fyz. 24, 84–85 (1974).