úskoky v úskocích jiných úskoků... zdánlivě bez konce.
Ekolog Frank Herbert se narodil v Tacomě v roce 1920. Vystudoval Washingtonskou univerzitu v Seattlu. Předtím, než se dal na dráhu profesionálního spisovatele, dlouho pracoval jako reportér, fotograf a redaktor. Zemřel v roce 1986. Na rakovinu.
Herbertovo dílo můžeme rozdělit do dvou skupin. Do jedné z nich krom jiného patří první autorova povídka Hledáte něco? (1952) uveřejněná v časopise Starling Stories a romány Zelený mozek (1966), Heisenbergovy oči (1966), The Godmakers (1972, č. Stvořitelé Boha, 1993) nebo Hellstormská kronika (1973).
Herberta proslavila především druhá část jeho díla - Dune (1965, č. Duna, 1988) oceněná Nebulou v roce 1965 a Hugem o rok později. Touto knihou ze sebe udělal klasika SF literatury.
Podobně jako Asimov ani Herbert nezůstal pozadu a postupně napsal dalších pět pokračování svého úspěšného díla. Jsou to Dune Messiah (1969, č. Spasitel Duny, 1993), Children of Dune (1976) atd.
Mohl bych je vyjmenovat všechny, ale nemá to smysl. Český čtenář se s nimi asi nijak brzy nesetká. Vždyť Spasitel Duny na sebe nechal čekat celých pět let od vydání prvního dílu, a teď už nadšení probuzené po roce 1989 opět usíná.
Tento pokus o vizi budoucnosti je s pokorou a obdivem věnován lidem, jejichž pracovní úsilí ve skutečnosti předčí naše představy - ekologům vyprahlých krajů, ať jsou kdekoli a ať pracují v jakékoli době.
Rod Atreidů přijíždí na Arrakis, aby odtud vyhnal dosavadní vládce - Harkonneny. Jsou to vládci špatní, kteří sedí na jediném zdroji melanže v celém vesmíru. Tímto zdrojem je právě Arrakis. Melanž - koření, které umožňuje pohled do budoucnosti, koření, na němž závisí spousta věcí a jehož neexistence je nemyslitelná.
Arrakis je planeta plná pouště. Ne nadarmo je nazývána Duna. Písek od obzoru k obzoru, který brázdí pouze píseční červi nepředstavitelných rozměrů... a fremeni. Původní obyvatelé Arrakisu, kteří by chtěli mít na své planetě řeky, zelené stromy, moře... Snaží se - a postupují.
Po smrti svého otce přichází Paul Atreides mezi fremeny a stává se jejich prorokem MuadDibem. Až příliš je Paul zmítán osudem, až příliš dobře se vyplňují všechna vidění budoucnosti, která kdy měl a která vyúsťují...
A znovu se upamatoval na vizi fanatických pluků, které šly pod zelenočerným praporem Atreidů, drancovaly a pálily vesmír ve jménu svého proroka MuadDiba.
To se nesmí stát, sliboval si.
Atreidové s pomocí fremenů nad Harkonneny vítězí, ale Paul optimismem nijak neoplývá. Jako noční můra ho stále straší temná stránka budoucnosti. Lepší nevědět a nemít pocit odpovědnosti za něco, s čím nemohu nic udělat.
Paul pochopil, jak marný byl každý jeho pokus změnit z toho všeho sebemíň. Dříve myslel na to, že se postaví džihádu sám uvnitř sebe, ale nyní věděl, že džihád bude. Jeho legie se budou se vztekem v srdci vydávat z Arrakisu na výpravy i bez něho. Potřebovali pouze legendu, a tou se on už stal.
Příběh z pozadí - boj o zlidštění podmínek na Duně - se zdá být na dobré cestě. Snad se fremeni dočkají. Dokázali už hodně a jdou správnou cestou.
Duna je dokonalá do nejposlednějšího detailu, knihu navíc doplňují dodatky o ekologii, náboženství a zeměpisných podmínkách planety.
Byly to levné masky nasazené na zatuchlé myšlenky - hlasy, které drmolily, aby přehlušily hlasité ticho ve svých nitrech.
Ani motivy jednání postav a jejich myšlení nejsou odstrčeny kamsi do pozadí. Právě naopak. Kniha se z velké části odehrává v úvahách Paula MuadDiba, v jeho vizích, v jeho plánech. Toto pojetí silně kontrastuje se strohým stylem R. A. Heinleina.
I ve Spasiteli Duny zůstává zachován dualistický charakter příběhu. Herbert nás zaplétá do stále složitějších plánů v plánech jiných plánů.
Muad'Dibova vláda nad Arrakisem, pokus o jeho likvidaci a vůbec celý život Duny se řídí mnohými dříve, nyní i zítra známými pravdami...
...aby věřili, nikoli aby věděli. Vírou lze manipulovat. Jen vědění je nebezpečné.
Moc má tendenci izolovat ty, kdo jí mají příliš mnoho. Nakonec ztrácejí kontakt s realitou... a padnou.
Žádný med žít tady. Člověk by očekával, že se lidé budou bránit. Jenže to tak není.
Lidé lpí na imperátorském vedení, neboť vesmír je nekonečný. Pociťují osamocenost, jestliže je nesdružuje jednotící symbol. Pro osamocené lidi je imperátor nejvyšší instancí. Mohou se na něho obrátit a říct: Vidíte, ON je tamhle. My jsme díky jemu. Možná, že náboženství slouží témuž cíli.
Světu, zdá se, není pomoci.
Není úniku - platíme za násilnosti svých předků
Co hůř, hroutí se i druhý autorův záměr - udělat z Duny ráj. Každý zásah do přírody dopadne špatně. Nech ležet, jak to leží, jinak je konec. Zkuste si plně uvědomit dosah těchto vět. To je strašné!
Voda, kdysi duše Arrakisu, se proměnila v jed. Voda s sebou nesla mor. Pouze poušť zůstávala čistá.
Fremen se zablácenýma nohama!
Paul se snaží, jak může, ale zachránit svět, když není úniku, je nemožné. Oslepne, ale snad se mu podařilo vrátit některé věci do rovnováhy. Teď podle starého fremenského zvyku odchází zemřít do pouště. Poprvé za život mu v hlavě může s plnou silou problesknout myšlenka...
Teď jsem svobodný.