Za ním je jakási obrovská zuhelnatělá poušť. I skály jsou tam ostré, ničím neohlazené. V moři nejsou ryby, ani plevelné, ani vodní sliz; když tam jednou připlula jakási loď, všecek nános na dřevě, vilejši a takové věci jí samy odpadly od trupu. Neuvidíš ani ptáky, nic se tu nehýbe, leda vlny, co narážejí na černé břehy.
John Wyndham Parkers Lucas Beynon Harris narozený v roce 1903 je považován za druhého klasika britské SF hned po H. G. Wellsovi. Povídky i romány publikoval už od třicátých let, ale stále jakoby se nemohl nalézt.
Pak přišla válka, už druhá v autorově životě, ale zatímco ta první ho zasáhla ve věku, kdy člověk ještě nemá v úmyslu příliš si všímat okolního světa, druhá na něho dopadla plnou vahou, čemuž vděčíme za The Day of the Triffids (1951, č. Den trifidů, 1972, 1977, 1990, 1994), jímž započaly autorovy obrovské úspěchy. Den trifidů byl přeložen do více než čtyřiceti jazyků, dokonce byl i zfilmován. Válka zůstala v autorově podvědomí i nadále - po celou dobu, kdy píše své další katastrofické a invazní romány, z nichž asi nejznámější jsou: The Kraken Wakes (1953), The Chrysalids (1955, č. Kukly, 1992), The Midwich Cuckoos (1957, č. Midwichské kukačky, 1994) a Trouble with Lichen (1960).
Wyndhamova energie se postupně vytrácí, autor se na nějaký čas odmlčuje a teprve rok před svou smrtí vydává Chocky (1968, č. Chocky, 1992), která je úplně jiná než všechny předchozí knihy.
Všichni byli strašně zvědaví na padající hvězdy, všichni se dívali a všichni také oslepli. (Neznámá látka, kterou přinesly hvězdy. Nebo to nebyly hvězdy?) Ulicemi Londýna se potloukají davy slepců. Je s nimi konec. Zvláště když se lidská slepota tolik hodí chodícím jedovatým kytkám - trifidům, kteří byli vyšlechtěni v Sovětském svazu (to jen na okraj). Slepci jsou pro ně ideální obětí. Lidi, nevěřte, že odněkud přijde pomoc, celá Země je zasažena.
Ti, kteří čistě náhodou nesledovali hvězdný ohňostroj, opouštějí Londýn přecpaný slepci. Trifidi se množí stále rychleji, jsou organizovanější. Zdá se, že proti nim není obrany.
Přibližně rok po oné události se hlavní hrdina Bill vrací do města. Londýn je v troskách, zdi porostlé mechem se rozpadají, všude se povalují kostry nešťastníků. Je konec. Nikoli však knihy. Lidé, kteří přežili, se stahují na malý ostrov, kam se snad trifidi nedostanou. Zůstanou tam tak dlouho,...
...než nadejde konečně den, kdy my, nebo naše děti, nebo snad děti jejich dětí, překročíme mořské úžiny a podnikneme velké křižácké tažení proti trifidům a poženeme je dál a dále, dokud nevymítíme z tváře země i toho posledního, z tváře země, kterou si uzurpovali.
To je Den trifidů.
Pohoda, ne? Padá hvězda, přejme si něco! Lidé jsou tak ukolébáni nicneděním, že si už ani nedokáží připustit dění. Jsou k němu slepí, SLEPÍ... A najednou se děje. To ale nikdo nečekal. Co teď? Nikdo nám nepomůže, všichni jsou na tom stejně. Snad jen ostrov nás zachrání.
Uvědomme si, že
kniha vychází jen chvilku
po válce.
Neměli bychom si myslet, že válka už byla, a proto další nebude. Vždyť tahle byla už druhá! Nevěřme, že válkou se síly vyrovnaly. (Kde to byli trifidi vyšlechtěni?) Když nebudeme slepí, nebudeme překvapeni a budeme schopni využít výhody svého ostrova. Jsme přece Britové!
Kdysi dávno, v minulosti dnes již zapomenuté, se odehrála katastrofa. Jaká? ... v minulosti dnes již dávno zapomenuté...
Ve vesnici se čas od času narodí dítě s nějakou odchylkou. Takové nemá právo na život. Je dílem ďábla a je jeho pomocníkem. Avšak ne každá mutace je odhalitelná. Děti nadané telepatickými schopnostmi mají šanci zůstat skryté. Ale stejně tak, jako kukla nezůstává navždy kuklou (vylíhne se z ní třeba nádherný motýl), i pravda vyplave jednou na povrch.
Odteď jsou děti pronásledovány. Vlastními rodiči.
Přijdou jim na pomoc lidé z jiné oblasti Země, kde vyrůstá nové společenství - společenství telepatů. Pomoc je však krutá. Znamená smrt pro ty, ze kterých vzešli.
Žádné zabíjení není příjemné, ale předstírat, že se bez něho dá žít, by byl sebeklam... A tak jako se musíme udržovat naživu, stejně tak jsme povinni ochranou vlastní rasy proti jiným, které by ji rády zničily - jinak nesplníme svěřený úkol.
Ty nešťastníky z hraniční země neuvrhl do špíny a bídy žádný jejich vlastní čin - prostě před sebou neměli budoucnost.
Vývoj je naprosto přirozená věc. I krutá. Bez boje by zkrátka žádný vývoj nemohl existovat. A lepší je vždy ten, který porazí druhé. Pro vítězství mu nestačí, že ostatní převyšuje nějakou ušlechtilou vlastností. Jediná vlastnost, která zvýhodňuje ve stálém boji o přežití, je schopnost zlikvidovat více konkurentů.
Všechno je v
pořádku, dokud za aktéry boje myslí a rozhoduje Příroda
. Ale lidé
přece myslí sami za sebe, z čehož pramení spousta falešných záminek
pro boj. Jenže tuhle falešnost nehodnotí nikdo nezávislý, ale zase jen
a jen lidé. Zkusme se na sebe podívat jako na ostatní pozemský
život. Nejde to moc dobře, co? A víte proč?
Protože to byli ti
samí lidé, kdo zlidštěl
prohlášením, že zabíjení je nelidské. Teď si
myslí, kdovíčím nejsou.
Jak jsem řekl, Chocky je úplně jiná než všechny ostatní Wyndhamovy knihy. Žádné SF, které si někteří autoři a jiní lidé blízcí žánru zvykli označovat jako tvrdé.
Svět v knize je totožný se světem okolo. Stejně tak i čas. Hlavním hrdinou by byl docela obyčejný chlapec Mathew nebýt toho, že se na něho telepaticky napojila neznámá bytost. (Teď mne napadá, že když se řekne bytost, nevyzní to tak, jak by mělo. Chtěl jsem pojem pro něco, o čem nevím nic jiného než existenci - bytí. Ničím jiným se neprojevuje. Prosté bytí. To je Chocky - ona neznámá bytost.)
V celé Wyndhamově poválečné tvorbě můžeme najít známky varování. Varování, že pokud lidé nezmění své povahy a své konání, nedopadnou dobře. Jenže na sklonku svého života autor zjišťuje, že se sice jeho knihy staly bestsellery, tedy byl nadmíru splněn předpoklad k tomu, aby si alespoň někdo všiml, o co tady jde, ale nikdo se tak nechová. Jak se říká, skutek utek. Vůbec nic se nezměnilo. Svět je v základě pořád stejný, jen o pár let starší.
Každý přece viděl, co dokáže válka, ale nikomu to asi nevadí. Klidně pokračuje dál. Irsko konečně není daleko, není pro autora - Angličana nijak exotickou zemí. Válek v exotických zemích si totiž nikdo nevšímá. Jsou velmi blízko k neskutečnu.
Nic se nezměnilo...
Wyndham se už nepokouší vymýšlet nějakou komplikovanou katastrofu. Ke konci knihy říká své myšlenky přímo - že si o sobě moc myslíme, že se vejdeme za jeden jediný nehet, že nejsme schopni sami si pomoci. Může to udělat jen Bůh nebo ... nebo Chocky.