Prof. RNDr. Vladislav Šimák, DrSc. je výrazná osobnost české fyziky elementárních částic. Narodil se 20. 4. 1934 v obci Měšice u Tábora. V roce 1958 absolvoval Matematicko–fyzikální fakultu University Karlovy. Poté pracoval dva roky jako asistent na Fakultě technické a jaderné fyziky ČVUT (nyní FJFI) a koncem roku 1960 přišel do Fyzikálního ústavu (FZÚ) tehdejší Československé akademie věd. Zde se věnoval studiu kosmického záření a společně s dr. Pernegrem publikoval řadu významných článků.
V roce 1963 odjel na stipendijní pobyt Mezinárodní agentury pro atomovou energii do CERN u Ženevy, kde se zabýval zkoumáním interakcí antiprotonů s protony s použitím techniky bublinových komor. Během pobytu v CERN navázal spolupráci s řadou předních experimentálních fyziků. Do Prahy se vrátil v roce 1965 s jasnou představou, jak dále orientovat výzkum FZÚ ve fyzice částic. V druhé polovině šedesátých let vedl skupinu pracovníků FZÚ, která se zapojila do experimentu s vodíkovou bublinovou komorou ozařovanou v CERN svazkem antiprotonů. V té době také V. Šimák napsal knihu Fyzika vysokých energií, která v r. 1968 vyšla v SNTL Praha a byla vydána i v anglickém překladu.
Během svého dalšího pobytu v CERN přijal V. Šimák pozvání do Massachusetts Institute of Technology a do února 1971 se tam zabýval analýzou dat z vodíkové bublinové komory v laboratoři SLAC na Stanfordově univerzitě. Později v témže roce se vrátil do Prahy. Kontakty s CERN byly v té době již z politických důvodů omezovány a nakonec přerušeny. Zkušenosti nabyté v CERN a v USA však přispěly k tomu, že skupina z FZÚ vedená V. Šimákem se zapojila do experimentu na urychlovači v Serpuchově v tehdejším SSSR, v němž byly zkoumány srážky antiprotonů s protony při podstatně vyšších energiích než předtím v CERN.
V. Šimák působil po řadu let jako vedoucí skupiny československých laboratoří účastnících se tohoto experimentu. V té době vzniklo mnoho společných publikací a řada našich fyziků na získaných datech obhájila své disertační práce. V. Šimák se v oblasti fyziky antiprotonů stal osobností uznávanou v celém vědeckém světě.
Počátkem 80. let, kdy politické tlaky namířené proti CERN částečně ochably, mohl V. Šimák přijmout pozvání k práci v týmu experimentu UA2 – experimentu nové generace na vstřícných svazcích proton-antiproton.
Počátkem 90. let minulého století se začaly formovat velké mezinárodní kolaborace připravující experimenty na urychlovači LHC, jenž byl v té době plánován jako další experimentální zařízení v CERN. V. Šimák se velmi aktivně podílel na organizaci účasti skupiny pražských pracovišť v experimentu ATLAS a byl také prvním mluvčím této skupiny. V. Šimák sehrál velmi důležitou roli při rozhodnutí české obce fyziků elementárních částic orientovat se po listopadu 1989 jednoznačně a plně na CERN a měl velký podíl na skutečnosti, že se tehdejší Československo stalo řádným členem CERN již v roce 1992.
V. Šimák vychoval řadu doktorandů a jeho zájem i o další rozvoj jejich kariér pak stál v roce 1997 také u zrodu účasti českých fyziků v experimentu D0 na urychlovači TEVATRON ve Fermiho národní laboratoři v USA, kde byly zkoumány srážky antiprotonů s protony - jeho celoživotní téma - při tehdy rekordních energiích.
V 70. a 80. letech minulého století, kdy byly kontakty českých fyziků se světovými centry výrazně omezeny, byl V. Šimák organizátorem řady mezinárodních konferencí na našem území, které tyto kontakty pomáhaly udržovat a které byly především pro mladou generaci nenahraditelným zdrojem informací o nových směrech výzkumu. V. Šimák byl také několik let představitelem ČR v Evropském výboru pro budoucí urychlovače (ECFA) a řadu let členem Výboru pro spolupráci České republiky s CERN.
Profesor Vladislav Šimák je autorem nebo spoluautorem více než 700 prací.