Irena Adamcová nastoupila do ústavu v roce 1965 do osobního oddělení, bylo jí tehdy 28 let. Jmenovala se Bíchová a prožívala zrovna velmi těžké životní období. Její manžel před krátkou dobou zemřel a jí zůstaly jako samoživitelce tři malé děti: dcerka Renata a dvojčata Vašek a Simona.
To ale nebyla poslední rána osudu, v roce 1969 tragicky zahynul její bratr a Irena ke svým dětem přibrala ještě jeho malou dcerku Denisu. I když jí matka pomáhala, bylo to pro mladou ženu velmi těžké období. Začátkem sedmdesátých let dostala ve Fyzikálním ústavu na starost agendu zahraničních cest. Byla to doba tzv. normalizace, tj. období po vpádu sovětských vojsk, kdy si lidé museli znovu zvykat na tvrdý komunistický režim.
Na zahraniční cesty do západních zemí vyjížděli jen dobře prověření členové KSČ. Nestačila vysoká odborná způsobilost, jak na jedné ústavní schůzi hřímal ředitel ústavu: “Odborná způsobilost, to jsou dvě kola u automobilu, druhá dvě kola je politická angažovanost. A jako auto nemůže jezdit jen po dvou kolech, nemůže ani úspěšný vědecký pracovník být pouze odborně zdatný!” – Naštěstí pro vědecké pracovníky Fyzikálního ústavu, zařizování zahraničních cest měla v pracovní náplni Irena Bíchová, nebojácná mladá žena s pevným světonázorem, který se vytvořil během dětství, kdy zažila perzekvování svého otce, známého královéhradeckého právníka, komunistickým režimem. Musel zanechat své praxe a pracovat v lese jako dřevorubec. Pronásledován byl nejen on, ale i ona sama, jako patnáctiletá dívka mohla jít na gymnasium až teprve po jednom roce nucené práce v jedné z náchodských továren. Domů směla jen jednou za měsíc, prý aby se sžila s dělnickou třídou. Irena Bíchová dokázala na Prezidiu Akademie, kde se zahraniční cesty schvalovaly, citlivě a obratně prezentovat návrhy na výjezdy, takže se na zahraniční cesty dostali i kvalitní vědci, kteří rozhodně odmítali používat výše zmíněná druhá dvě kola. Velmi brzy si Irena získala v ústavu velký respekt a oblibu, nejen mezi vědeckými pracovníky.
My, výše uvedení, jsme do Fyzikálu nastoupili počátkem sedmdesátých let minulého století a od začátku naší činnosti nám byla Irena nejen, jak už bylo řečeno, velmi efektivní pomocnicí při našich snahách tu a tam vycestovat na Západ, ale velmi brzy se stala i naší kamarádkou, s níž jsme našli společné postoje k vědě i politice, které se nebála říkat veřejně. Toto přátelství přetrvalo i po jejím odchodu z Fyzikálního ústavu, zvali jsme ji pravidelně na vánoční besídky Sekce fyziky elementárních částic a vždy jsme si s ní rádi zavzpomínali na sice neblahou normalizační éru, ale dobu, kdy se ukázal charakter lidí. A samozřejmě jsme diskutovali o současném stavu naší společnosti. Její postřehy z podnikatelské oblasti byly pro nás zajímavé a její životní optimismus přes zdravotní problémy byl obdivuhodný a vždy jsme se proto na ni těšili. Byla součástí naší existence ve Fyzikálu a budeme ji velmi postrádat.
I v dobách nelehké finanční a životní situace vůbec, se Irena dle možností věnovala své velké lásce: sjezdovému lyžování. K lyžování ji přivedli její rodiče, a ona zase později předala tuto vášeň svým dětem, naučila lyžovat nejen je, ale v pozdějším věku též jejich děti, svých pět vnoučat. V roce 1980 se Irena podruhé vdala, vzala si svého dávného spolužáka Aleše Adamce, strojního inženýra. K jejím třem dětem přibyli dva synové Aleše. A od nich přibylo postupně do rodiny šest dalších vnoučat. Jim byla Irena vstřícnou babičkou, jim také se snažila zprostředkovat pobyt na horách a lyžování. Sportovní duch Irenu nikdy neopustil, pomohl jí přežít těžká léta, pomohl jí nebát se a nikdy se nezpronevěřit svému přesvědčení. A pokud jde o lyžování: lyžovala až do svých 83 let!
Ve svých 55 letech Fyzikální ústav opustila. Vzhledem k jejím třem dětem měla už v té době nárok na důchod. Irena, nyní už dávno Adamcová, však začala svou další životní etapu jako jednatelka ve firmě svého manžela, ve firmě Adamec-jeřáby. Velmi pracovitá a výkonná, jak byla už její povaha, byla spolehlivou oporou svého manžela jak v rodině, tak v prosperující firmě.
V posledních letech života se projevilo její nepříliš silné srdce, první infarkt ji ale nezastavil ani v práci, ani s lyžemi na kopci. Druhý a pak třetí infarkt už organismus zlomily. Zemřela 6. července 2021 v nedožitých 85ti letech. Irena Adamcová nám zůstane v myslích a srdcích jako statečná žena, nebojácná a spolehlivá v osobním i pracovním životě. Jak řekl jeden náš kolega: „Byla to po všech stránkách statečná ženská, a takový se hledají těžko i mezi mužskými”.