Miroslav Bednář zemřel v neděli, 19. května 2019 po těžké nemoci v hospici na Svatém Kopečku u Olomouce.
Miroslav Bednář zemřel v neděli, 19. května 2019 po těžké nemoci v hospici na Svatém Kopečku u Olomouce. Narodil se v Prostějově, dne 19. 12. 1940 v rodině živnostníka. Zde rovněž studoval na Jedenáctileté střední škole (dnes Gymnaziu Jiřího Wolkera). Po maturitě v roce 1958 odešel studovat jadernou fyziku na Fakultu technické a jaderné fyziky (FTJF) Českého vysokého učení technického v Praze (ČVUT). Vysokoškolské studium zakončil státní zkouškou 22. 6. 1963 a obhájením diplomové práce pod vedením RNDr. Vladimíra Šachla, CSc., teoretického fyzika Fyzikálního ústavu Československé akademie věd v Praze, ve které se zabýval disperzními relacemi. Získal diplom jaderného inženýra. Poté 1. 8. 1963 nastoupil do Fyzikálního ústavu. Zde pracoval v Oddělení kosmického záření a fyziky vysokých energií, které vedl RNDr. Jaroslav Pernegr, CSc. Spolupracoval a publikoval nadále s V. Šachlem.
Obr. 1 Miroslav Bednář, CSc. (foto J. Dolejší).
Po dvouleté práci v pražském Fyzikálním ústavu, kde se zabýval disperzními relacemi, byl M. Bednář vyslán na roční pracovní pobyt do Spojeného ústavu jaderných výzkumů (SÚJV) v Dubně u Moskvy – SSSR, kam odcestoval 2. 10. 1965. Práci tam zahájil v Laboratoři teoretické fyziky (LTF) ve skupině V. G. Kadyševského – pozdějšího ředitele SÚJV. Laboratoř LTF již v té době patřila k nejprestižnějším laboratořím tohoto oboru na světě, takže badatelská práce v ní měla vždy vysokou úroveň. Během své vědecké činnosti si tam téměř všichni fyzici nashromáždili dostatek výzkumného materiálu, který jim v průběhu dalších let, po návratu zpět do domácích ústavů, umožnil sepsat a obhájit disertační práce a získat vědeckou hodnost kandidáta věd. M. Bednář úspěšně obhájil kandidátskou práci (školitel RNDr. Miloš Lokajíček, CSc., teoretický fyzik Fyzikálního ústavu) 19. 2. 1975. Jeho kandidátská disertační práce s názvem “Příspěvek k aplikacím dynamických grup v kvantově mechanických modelech a ve fyzice elementárních částic” byla vypracována ve Fyzikálním ústavu ČSAV v Praze za oponentury RNDr. Jana Fischera, CSc. 25. 2. 1975 mu byla na Vědeckém kolegiu fyziky ČSAV udělena vědecká hodnost kandidáta fyzikálně-matematických věd (CSc.).
Obr. 2 M. Bednář při studiu (foto J. Dolejší).
V LTF SÚJV Dubna pracovala již dříve – od roku 1963 – skupina vedená profesorem RNDr. Ivanem Úlehlou, Dr.Sc., který byl v té době rovněž zástupcem ředitele SÚJV, akademika D. I. Blochinceva. V témže roce do ní rovněž přijelo několik mladých fyziků z Prahy, např. Ing. Jiři Tolar, Ing. Jiří Blank a Ing. Zdeňek Pluhař. Zabývali se tam zejména Bruecknerovou teorií výpočtu atomových jader. Později se k nim připojili i Ing. E. Humhal z katedry matematiky FTJF a Ing. J. Wiesner z ústavu ČVUT v Horské ulici, kteří v SÚJV prováděli výpočty na počítačích. J. Tolar odjel na přání profesora I. Úlehly v roce 1964 zpět do Prahy a v roce 1965 nastoupil na několik měsíců do mezinárodního ústavu ICTP v Terstu a pracoval tam v oblasti symetrií. Po návratu do Prahy na podzim roku 1965 odjel zpět do LTF. Z Terstu si přivezl k dalšímu studiu tři témata z oblasti symetrie.
Obr. 3 Přední řada zleva: P. Kolář, M. Bednář a J. Chýla diskutují.
J. Tolar M. Bednářovi po jeho příjezdu do Dubny poradil, aby se na výběru jednoho ze tří zmíněných pracovních témat dohodli s V. G. Kadyševským a po jeho doporučení se pak vybraným tématem v LTF zabývali. Vybrali si téma z teorie silné vazby, která obsahuje základní symetrii SU(2), týkající se isotopického spinu. Výsledky svého studia spolu opublikovali v článku ”The dynamical group of the SU(3) – symmetric strong coupling theory” v časopise Nuclear Physics B5 (1968). Ze SÚJV se M. Bednář do Fyzikálního ústavu v Praze vrátil až 24. 4. 1967. V roce 1968, po vpádu vojsk Varšavského paktu do Československa, požádal ředitele Fyzikálního ústavu doc. Luďka Pekárka, CSc., o povolení vycestovat během své dovolené na Univerzitu v Helsinkách. Po jeho návratu mu RNDr. Vladislav Šimák, CSc., nabídl, že mu vyjedná pracovní pobyt v CERN – Ženeva. Jeho nabídku však M. Bednář nepřijal a bádal dále v pražském ústavu.
M. Bednář se oženil v roce 1974 se zubní lékařkou Helenou z Prostějova a měl s ní dvě děti – syna Patrika a dceru Evu. Své děti si však příliš neužil, neboť většinu času žil ve svém přiděleném skromném jednopokojovém bytě IV. kategorie o 15 m2, bez příslušenství, v Praze – Nuslích. Prostějov, kde žila jeho rodina, navštěvoval pouze koncem týdne nebo o svátcích či dovolené. Po smrti svého bratra se přestěhoval v devadesátých letech do družstevního bytu v mnohopatrovém domě na sídlišti Pankrác, který zdědil, neboť v Nuslích měl nejen potíže s vodou a hygienickými podmínkami, ale i s majiteli domu.
Miroslav Bednář byl sice uzavřeným člověkem, ale nevyhýbal se žádným společenským akcím pořádaným spolupracovníky. Chodil s nimi sportovat na hřiště i do tělocvičny, zúčastňoval se skupinových výletů či vycházek a po nich i krátkého osvěžení se sklenicí piva, které mu bylo blízké jako mateřské mléko.
M. Bednář byl obdařen hlubokým sociálním cítěním, které zřejmě získal již jako dítě ve svém rodinném prostředí, blízkém levicové orientaci. To ho přivedlo k práci v odborovém hnutí. Ve Fyzikálním ústavu působil po roce 1989 ve výboru odborové organizace. Sám byl velice skromným a nenáročným jedincem, který měl vždy blízko k potřebám druhých. Tuto činnost vykonával téměř každodenně, neboť ve své pracovně seděl řadu let s dlouhodobě vážně nemocným kolegou.
Byl od samého nástupu do Fyzikálního ústavu neuvěřitelně pracovitým člověkem, koncentrovaným nejen na hluboké, ale i široké poznání – nikoliv pouze fyzikální. Neustále navštěvoval knihovny, kde bádal v různých knihách a časopisech (Obr. 2), aby si osvojil všechny nejnovější poznatky, nejen ze svého oboru. Upozorňoval na nově získané informace také své kolegy, kteří mu byli často za jeho činnost vděčni. Své poznatky uplatňoval rovněž v mnoha diskusích, kterých se rád zúčastňoval a v nichž vášnivě obhajoval své ideje. (Obr. 3) Když pozoroval, nebo se domníval, že se někomu děje křivda, bojoval o sjednání nápravy soukromě i veřejně, někdy i hlasitou výměnou názorů na chodbě. Podobně jednal v diskusích o politických událostech, bez ohledu na potíže, které si tím mohl způsobit. Někdy ho tyto vlastnosti přivedly k rozporu s okolním míněním.
Obr. 4 Zleva M. Bednář, J. Niederle.
M. Bednář rád publikoval se svými kolegy v Československém časopisu pro fyziku, např. články: M. Bednář, R. Lednický: "Objev antivodíku – významný krok k poznání antihmoty", Československý časopis pro fyziku 46 (1996), M. Bednář, R. Lednický: "Studium pionia-vázaných stavů mezonů π⁺π̄ unikátní zdroj informací o vlastnostech silných π mezonů", Československý časopis pro fyziku 46 (1996) 241-250 a M. Bednář, R.Lednický: "Detektorem Super-Kamiokande pozorovaná prostorová asymetrie atmosférických neutrin naděje pro definitivní potvrzení fundamentálního fyzikálního efektu oscilací neutrin", Československý časopis pro fyziku 49 (1999) 85-94.
Svoji oblibu teoretické fyziky uplatňoval i v oborech jiných, než byla fyzika vysokých energií a elementárních částic. Vznikaly tak společné publikace v odborném časopise, např. s Ing. Marianem Čerňanským, CSc., a dalšími: Andrej L., Bednář M., Čerňanský M.: Kvantová teleportace. Nová vlna aplikací kvantové mechaniky na bázi kvantového entanglementu: netriviální přenos kvantové informace, Československý časopis pro fyziku, 49 (4) 196-206 (1999) a Andrej L., Bednář M., Čerňanský M., Král K., Souček J.: Kvantová teleportace a kvantová informace, Československý časopis pro fyziku, 50 (1) 19-40 (2000). Kromě oborových publikací M. Bednář napsal řadu článků do Československého časopisu pro fyziku k různým výročím a jubileím.
Podobně jako nerad vystupoval a nechával se fotografovat, tak i ne příliš často rád publikoval. Je autorem nebo spoluautorem zhruba 20 publikací. Jeho nejcitovanější práce byla publikována v časopisu Annals of Physics, s názvem: “Algebraic treatments of quantum mechanical models with modified coulomb potentials” v roce 1973. Rovněž nerad jezdil na služební cesty do ciziny. Nevyužil nikdy možnosti pracovního pobytu v CERN – Ženeva. Pobýval na několika stážích (např. ICTP v Terstu na 3 měsíce v roce 1975) a na několika krátkých, dvoudenních konferencích teoretických fyziků ve Vídni.
Obr. 5 Zprava M. Bednář se svými staršími kolegy – A. Prokešem, J. Hladkým a M. Novákem.
V posledních létech své práce v ústavu se stýkal nejúžeji s profesorem Jiřím Niederlem. (Obr. 4) Dva roky před jeho smrtí, kdy se již zdravotně necítil příliš dobře, zval J. Niederle velmi často nejen M. Bednáře, ale i mne k sobě do pracovny ke společným diskuzím při čaji ve třech – nejen o fyzice, ale i o otázkách života a smrti. Později jsme ho společně chodili navštěvovat domů, když do ústavu již nedocházel.
Z Fyzikálního ústavu v Praze odešel M. Bednář 28. 2. 2010 do důchodu, který trávil v Prostějově. Pro někoho se mohl zdát být příliš ”staromódním”, neboť ve své skromnosti si udržel i po mnoho let zvyk nosit stále stejné oděvy či klobouk. (Obr.5) Vlastnil sice auto, ale používal ho zřídka. Jeho oblíbeným dopravním prostředkem bylo jízdní kolo. Jezdil na něm až do svého těžkého onemocnění v roce 2018.
Mirek Bednář byl pro většinu spolupracovníků dobrým, originálním a milým člověkem. Budeme na něj vždy se sympatiemi vzpomínat.
Rád bych poděkoval mým kolegům J. Fischerovi, P. Kolářovi a P. Reimerovi za pomoc při konečných úpravách článku.
Jan Hladký