Antologie Fyzika budoucnosti

Jak zásobovat energií svět, který jí žádá stále více?
Změní pokroky ve fyzice budoucnost medicíny?
Jak náš svět ovlivní nanotechnologie?

To a mnohem více přinese antologie povídek a popularizačních článků Fyzika budoucnosti, kterou jsme představili na Veletrhu vědy 2025!

Knihu si zde můžete stáhnout! Stejně jako náš komiks Taje nanosvěta je dostupná pod Creative Commons licencí a volně šiřitelná. Věda je totiž úžasná a je pro všechny!

 

ANTOLOGIE KE STAŽENÍ

 

Zatímco komiks se nachází pod licencí NC-BY-SA, a tak ho můžete za předpokladu nekomerčního využití a uvedení autorů nejen šířit, ale také adaptovat (např. překládat do jiných jazyků), antologie má licenci BY-ND, a tak ji - opět nekomerčně a s uvedením autorů - smíte volně šířit, ale nikoli jakýmkoliv způsobem adaptovat, například z ní zveřejnit jen určité povídky nebo články nebo je jakkoli upravovat apod.

Image

 

Do antologie povídkami přispěli Vilma Kadlečková, Lucie Lukačovičová, Hanuš Seiner, Tomáš Petrásek, Tereza Matoušková, Wole Talabi a bonusovou povídkou také editorka Julie Nováková.

V každém z příběhů najdete vizi fyziky budoucnosti (i budoucnosti fyziky), kterou v návaznosti na každou z povídek rozpracovávají vědci a vědkyně (Hana Andělová, Pavel Baláž, Petra Elblová, Jiří Kaštil, Oleg Lunov a Vítek Zažímal) v souvisejících popularizačních článcích. 

Projekt byl podpořen popularizačním grantem NF IOCB Tech.

Image

Více o antologii a jejích autorech a autorkách 

Proč nežijeme u moře (Lucie Lukačovičová)  + ​3D tištěný svět (Vítek Zažímal)

Občas, když uvažujeme o budoucnosti, se nás může zmocnit beznaděj. Zvládneme si poradit s důsledky probíhající změny klimatu? O jak velkou část bohatství života na Zemi můžeme přijít? Kolik lidí přijde o své domovy a důstojné podmínky k životu? O to důležitější je představit si cesty vedoucí do takové verze budoucnosti, kde to zvládneme a kde i jako jednotlivci máme moc svět měnit k lepšímu. Právě takovou naději v napohled nepřívětivé blízké budoucnosti popisuje příběh z pera Lucie Lukačovičové, autorky, která je doma stejně tak v hi-tech sci-fi příbězích a ve fantasy inspirované mýty a bájemi napříč světem. Vydejme se s ní tedy do zaplaveného Hamburku, kde může 3D tisk pomoci místním získat nové zdroje energie. V navazujícím článku Vítka Zažímala se pak na 3D tisk a jeho možnou budoucnost podíváme blíže!

 

Lucie Lukačovičová (*1980) je spisovatelka, překladatelka a cestovatelka. Vystudovala knihovnictví a kulturní antropologii na UK. Publikovala přes 120 povídek, 8 románů a dalších 6 se spoluautory. Nejnověji jí vyšly tři volně navazující díly městské fantasy o lovcích monster (Zákon Azylu, Čepel Azylu, Chrám Azylu), v nichž využívá folklór nasbíraný na cestách. Nedávno vyšel román Velká bouře v českých zemích, v žánru alternativní historie, napsaná s Janem Kotoučem. Kratší texty publikovala i v zahraničí: v angličtině, němčině, rumunštině, portugalštině, italštině, čínštině a indické kannadštině. Pořádá kurzy tvůrčího psaní a letní kreativní týden. Více: lucie.lukacovicova.cz a www.facebook.com/lucie.lukacovicova.author

 

Vítek Zažímal pracuje na FZU v NCK MATCA. Vystudoval strojní průmyslovku (SPŠS) a následně vysokou školu s manažersko-ekonomickým zaměřením. K 3D tisku, kterému se nyní věnuje již pátým rokem, se dostal trochu oklikou, ale vnímá ho jako formu návratu ke svému původnímu zaměření. Věnuje se tisku z plastů, ale samozřejmě i modelování těles k tisku určených. Celá tato oblast ho fascinuje zejména proto, že na začátku je nápad/zadání, poté konstruování – modelování, hledání nejlepšího řešení z různých úhlů pohledu a poté tisk, na jehož konci je hotový výrobek jako zhmotnění počáteční myšlenky, a to bez nutnosti složitého výrobního procesu.  

Extrapolant (Hanuš Seiner)  + Simulace a extrapolace aneb Jak nahlédnout do budoucnosti (Pavel Baláž)

 

Co kdyby existoval deterministický život – žádná biologie, jak ji známe, žádná neurčitost? Dokázali bychom ho spolehlivě simulovat… a co bychom se díky němu mohli dozvědět?

Když jsem v roce 2013 ve sborníku vítězných prací z Ceny Karla Čapka, Mlok 2013, narazila na povídku Hexagramaton mně neznámého autora Hanuše Seinera, ještě jsem netušila, že příští okamžiky strávím bezdechým hltáním jedné strany za druhou se stále sílícím pocitem úžasu. Hanuš byl pro mě na české sci-fi scéně zjevení: autor, který publikoval jen hrstku povídek, ale každá hýří nápady a vyvolává bouři otázek. Bylo mi ctí několik jeho povídek přeložit do angličtiny pro americké sci-fi magazíny a také s ním spolupracovat na jedné ze svých dřívějších antologií, Terra nullius (2015), do níž přispěl titulní povídkou. Po deseti letech – během nichž získal několik prestižních vědeckých ocenění, působil na University of Minnesota a stal se vedoucím Sekce mechaniky pevných látek na Ústavu termomechaniky AV ČR, kde vede několik výzkumných projektů – jsme měli tu čest se vrátit ke spolupráci na antologii. Výsledkem je Hanušova povídka Extrapolant. I v ní se snoubí imaginace, věda a otázky, na které není snadné nalézt odpovědi (ačkoliv alespoň na některé vám je určitě poskytne navazující článek Pavla Baláže).

 

Hanuš Seiner (*1981) je jedním z nejvýraznějších autorů současné české science fiction, a to navzdory tomu, že publikoval jen hrstku povídek. V tomto ohledu ho lze připodobnit k Tedu Chiangovi, který také publikuje vzácně – ale o to větší klenot je každá nová povídka. Několik Seinerových povídek se objevilo i v anglickém překladu (Hexagrammaton, Terra Nullius, Under The Spinodal Curve, The Iconoclasma). Je také velmi úspěšným vědcem. V současné době vede oddělení ultrazvukových metod na Ústavu termomechaniky AV ČR. Získal Cenu Nadačního fondu Jaroslava Heyrovského, Prémii Otto Wichterleho, Fulbrightovo stipendium a Cenu předsedy GA ČR. Aktuálně je vedoucím projektu FerrMion, zaměřeného na výzkum a vývoj materiálů s ovladatelnou mikrostrukturou, jako jsou například slitiny s tvarovou pamětí. 

 

Pavel Baláž pracuje na Fyzikálním ústavu Akademie věd ČR v Oddělení dielektrik, kde se zabývá studiem vlivu elektrického proudu na magnetické uspořádání v kovech. Ve svém výzkumu využívá především numerické metody a simulace. Kromě toho se zabývá využitím metod umělé inteligence ve vědě. Na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy vyučuje předmět „strojové učení ve fyzice“. Ve volném čase působí jako pedagog volného času v Domu dětí a mládeže Praha 2, kde vede fotografické kroužky pro děti a dospělé. 

Nalezenci (Tereza Matoušková) + ​3D tisk orgánů na dosah? (Hana Andělová, Petra Elblová, Oleg Lunov)

 

Tereza Matoušková ve svých mnoha povídkách, románech i sbornících proplouvá mezi science fiction a fantasy se stejnou lehkostí, s jakou se pohybuje mezi různými obory; vystudovala totiž evoluční a ekologickou biologii a také historickou antropologii. V povídce Nalezenci se s ní vydáme do postkatastrofického sci-fi světa, kde ti šťastnější mohou zůstávat zdraví i díky tisku orgánů „na míru“. Ti méně šťastní se uchylují ke krádežím nebo i únosům – a je právě na hrdince povídky, aby zachránila unesené dítě.

A že tisk orgánů není fyzika? O opaku vás přesvědčí navazující článek z pera části biofyzikálního týmu na FZU: Hany Andělové, Petry Elblové a Olega Lunova. Na jakých materiálech buňky nejlépe porostou? Jak je možné doplnit tkáně v těle rozložitelnými podpůrnými materiály, nebo jaké implantáty bude tělo nejlépe snášet, když už je nutné nějaké využít? Tohle i mnohem víc je součástí biofyziky!

 

Tereza Matoušková (*1990) patří mezi úspěšné autorky současné fantastiky. Vystudovala evoluční a ekologickou biologii a historickou antropologii. Je autorkou fantasy světa Podmoří, který lze zařadit i do tzv. arcanepunku – subžánru fantastiky, v němž vedle sebe existují magie i věda. Do tohoto světa patří její romány Hladová přání, Vílí kruhy, Děti vánice, Pláč němého boha a řada povídek. Samostatným románem je temná fantasy Válka zrcadel. Editorsky se podílela na antologii Jiný kraj. Podle její povídky Kdo se bojí mauší v roce 2015 vznikl krátký film. Matoušková pravidelně pořádá literární dílny a workshopy pro začínající autory. 

 

Hana Andělová pracuje jako laborantka v Laboratoři biofyziky. Kromě zajišťování provozu laboratoře se aktivně podílí na projektech zkoumajících vlivy fyzikálních faktorů na chování a funkce buněk. Hlavní techniky používané v Laboratoři biofyziky zahrnují kultivaci buněk, konfokální mikroskopii, průtokovou cytometrii, Western blot, qPCR a spektrofotometrii. Tyto metody jsou všechny nezbytné pro výzkum v oblasti buněčné a molekulární biologie. Dále Hana hraje klíčovou roli při školení studentů, kteří navštěvují laboratoř na stážích v rámci programů jako Erasmus+ a Centra Radius. Její odborné znalosti a vedení pomáhají těmto studentům získat praktické dovednosti a znalosti potřebné pro jejich další akademický a profesní rozvoj v oblasti biofyziky. 

 

Petra Elblová je absolventkou magisterských programů chemie a biologie na Masarykově univerzitě v Brně a v současnosti pokračuje v doktorském studiu biofyziky na Univerzitě Karlově v Praze. Její výzkum se zaměřuje na DNA nanočástice a jejich interakce s lidskými buňkami, přičemž jsou využívány metody, jako jsou buněčná kultivace, konfokální mikroskopie, průtoková cytometrie, qPCR, Western blot a optická spektroskopie. Pokroky v DNA nanotechnologii umožnily, aby DNA nanostruktury byly funkcionalizovány proteiny a fluorescenčními značkami, což zvyšuje jejich potenciál. Petra se soustředí na studium, jak lidské buňky reagují na tyto DNA nanostruktury, což je klíčové pro jejich použití jako nosiče léků, kontrastní látky nebo terapeutické molekuly. Kromě toho spolupracuje na projektu, který studuje vliv různých prostředí na chování buněk, a kombinuje týmové odborné znalosti prozkoumáním vlivu mechanických vlastností na buněčné kultury.

 

Oleg Lunov získal v roce 2011 doktorát v oboru molekulární medicíny na univerzitě v německém Ulmu. Poté pracoval jako postdoktorand na Institutu farmakologie na Ulmské univerzitě, kde se zaměřoval na vliv nanomateriálů na funkci buněk vrozené imunity. V roce 2014 zahájil Oleg samostatnou vědeckou kariéru ve FZU AV ČR. V roce 2017 byl jmenován vedoucím Laboratoře biofyziky. Ta se věnuje pochopení toho, jak fyzikální faktory, jako jsou mechanické síly a nanomateriály, ovlivňují procesy, které řídí chování a funkčnost buněk. Od svého nástupu na FZU získal Oleg několik prestižních ocenění, včetně Purkyňova stipendia v roce 2014 a Ceny Otto Wichterleho od Akademie věd ČR v roce 2019. Je školitelem doktorandů v programu „Biofyzika, chemická a makromolekulární fyzika“ na Matematicko-fyzikální fakultě a v programu „Biochemie a patobiochemie“ na 1. lékařské fakultě UK. Kromě toho působí jako redakční poradce několika vědeckých časopisů.  

Přídavek (Wole Talabi; překlad Julie Nováková) + ​Věda v umění, umění ve vědě (Julie Nováková)

​

Jak dlouho tu bude lidstvo i se svými potomky, a jak dlouho naše technologické dědictví? Jaké formy života s jakými způsoby vnímání světa existují jinde ve vesmíru… a dává vesmír druhé šance? Tyto otázky, na které neexistují snadné odpovědi, spočívají v jádru povídky hostujícího zahraničního autora Woleho Talabiho. S Talabim jsem se setkala na World Science Fiction Convention (Worldconu) 2024 v Glasgow, kde v rámci svého autorského čtení četl právě ze zde uvedené povídky Přídavek (orig. Encore). Není to lehké čtení pro nepozorné, ale zkuste si najít klidnou chvíli a ponořit se do technologicky-poetického líčení pouti dvojice AI umělců naším vesmírem. A pokud ve vás příběh vyvolá otázky k propojování umění a vědy, snad vám pár odpovědí a hlavně inspiraci poskytne i můj navazující článek.

 

Wole Talabi je inženýr, spisovatel a editor původem z Nigérie, nyní žijící v Austrálii. Je autorem oceňované knihy Shigidi And The Brass Head Of Obalufon, která byla deníkem The Washington Post vyhlášena jednou z nejlepších knih roku 2023. Stal se finalistou cen Hugo, Nebula, Locus a Caine Prize a získal cenu Sidewise za nejlepší dílo v žánru alternativní historie. Jeho díla byla přeložena do bezmála deseti jazyků a publikována v časopisech Asimov's, F&SF, Clarkesworld a jinde. Souhrnně jeho povídky vyšly v knihách Incomplete Solutions (2019, Luna Press) a Convergence Problems (2024, DAW Books). Více: wtalabi.wordpress.com

 

Julie Nováková (*1991) je spisovatelka, editorka, evoluční bioložka a popularizátorka vědy. Na FZU AV ČR vede program Fyzika o páté, organizuje aktivity jako panelové diskuse a workshopy vědecké komunikace pro vědce a vědkyně a také vytváří nové popularizační materiály pro dospělé i nejmenší (např. hru pro děti k misi LISA, český překlad omalovánek CERN ATLAS, materiály k výstavě Obraz obrazu, komiks Taje nanosvěta či tuto antologii). Podílela se také na popularizačních antologiích Evropského astrobiologického institutu, Strangest of All a Life Beyond Us. Mimo propojování vědy, popularizace a umění/popkultury se věnuje psaní, editování a překladu zejména v žánru science fiction; publikovala několik desítek povídek v různých jazycích a vyšlo jí zatím deset románů (převážně pod vlastním jménem, v žánru historické detektivky pod pseudonymem Vilém Křížek). Vědecky je aktivní na své alma mater Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Více: www.julienovakova.com/cs  

Legenda o Jarinovi (Vilma Kadlečková) + Perovskitové solární panely – sci-fi, nebo zářivá budoucnost? (Pavla Bauerová)

​

Pod lehce sžíravým až sebeironickým tónem vyprávění Bogy, hrdinky Legendy o Jarinovi, se skrývá svět, ze kterého mrazí. Bylo by jednoduché do něj zasadit ponuře, chmurně laděný příběh, Vilma Kadlečková je ovšem mistryní kontrastů. To ukázala i v oceňované knižní sérii Mycelium, za niž získala i Magnesii Literu za fantastiku v roce 2023. Kontrasty postav, událostí a tónu, emocí a rozumu, každodennosti i událostí na kosmických škálách tam Vilma rozehrála jako dirigentka gigantického orchestru. Ve světě Mycelia byste možná i chtěli žít; ve světě Legendy o Jarinovi pravděpodobně ne (alespoň pokud vás neláká boj o přežití). Jakou cenu mají technologie v podobném postapokalyptickém světě… a kdo je ochoten ji zaplatit?

V naší realitě naštěstí nemusíme o fotovoltaické články bojovat, ani o ty revoluční nebo o tiskárnu na ně. Výhled do budoucnosti fotovoltaiky nám představí článek Pavly Bauerové.

 

Vilma Kadlečková (*1971) je známá česká autorka fantastiky. Pochází z Prahy. Od roku 1987 se její povídky začaly objevovat v literárních soutěžích a fanzinech sci-fi klubů. Počátkem 90. let spolupracovala na vzniku hry Dračí doupě. Většina příběhů z její vlastní tvorby se odehrává v alternativní budoucnosti ve světě, kde existuje psychotronika a jako zdroj energie pro její fungování slouží fiktivní nerost argenit. Nejrozsáhlejším dílem z tohoto světa je osmidílná sága Mycelium (vydávalo nakladatelství Argo v letech 2013–2022, oceněno Magnesií Literou v kategorii fantastika za rok 2022). Zároveň ale píše i samostatné příběhy mimo tento cyklus, tak jako v této antologii. Více: https://mycelium.argenite.org

 

Pavla Bauerová vystudovala geologii na PřF UK a materiálové inženýrství na ČVUT v Praze. Pracuje na Fyzikálním ústavu a Ústavu teoretické a aplikované mechaniky AV ČR, kde se zabývá výzkumem historických stavebních materiálů, zejména mikroskopií starých malt. Její vášní jsou mozaiky, a proto se obzvláště ráda věnuje studiu maltových loží mozaik z 19. a 20. století. Vedle bádání se věnuje také popularizaci vědy. Na FZU se podílí na programech Detektiv nanosvěta a Nebuď lama zaměřených na elektronovou mikroskopii a určeným studentům a studentkám SŠ. Fascinace snímky mikro- a nanostruktur ji přivedla k organizaci dvou výstav oscilujících na pomezí vědy a umění – Foton, elektron (2023) a Obraz obrazu (2024). 

Do hlubiny (Tomáš Petrásek) + ​Pod tlakem: Překvapivé aplikace základní veličiny (Jiří Kaštil)

 

Do hlubiny husté atmosféry cizí planety i lidského zoufalství, vůle a výdrže se vydává Tomáš Petrásek v následující povídce. Tomáš patří mezi nejtalentovanější české autory sci-fi, když jde o to skloubit napínavý příběh s uvěřitelnou vědou, která je v onom příběhu stěžejní. Nejinak je tomu v povídce Do hlubiny. Strhující boj dvojice lidí o život na porouchané stanici, která se propadá stále hlouběji a hlouběji, svým napětím a současně komorním zasazením i vědeckými prvky připomene autorův nejnovější román Azhareida – je ostatně zasazen i do stejného světa, byť na jinou planetu, a dokonce do jiné soustavy. A měli by hrdinové povídky reálnou šanci přežít? To i více nám pak prozradí článek o extrémních tlacích z pera Jiřího Kaštila.

 

Tomáš Petrásek (*1984) vystudoval neurovědy na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, a v současnosti se věnuje neurovědě na Národním ústavu duševního zdraví, a také astrobiologii, kterou přednáší na PřF UK v Praze. Vedle toho je i nadšeným popularizátorem přírodních věd. Je autorem dvojdílné série Vzdálené světy (2009 a 2010, společně s Igorem Duszkem) věnované možnostem života na vnějších planetách a jejich měsících. Na poli vědeckofantastické literatury uspěl s novelou Poslední hlídka (ve sborníku Mlok 2007, samostatně vyšla v roce 2012), celou řadou povídek a hard sci-fi románem Azhareida (2023). Více: www.vzdalenesvety.cz

 

Jiří Kaštil od roku 2011 působí na Fyzikálním ústavu Akademie věd České republiky, kde se věnuje zejména studiu magnetických vlastností intermetalických látek v extrémních podmínkách. V současnosti je vedoucím laboratoře studia fyzikálních vlastností za extrémních podmínek, která se zabývá zejména působení extrémního tlaku na magnetické a transportní vlastnosti kovových sloučenin, konkrétně materiálů zajímavých velice pestrou škálou magnetických a strukturních přechodů spojených s významnými změnami fyzikálních vlastností. Cílem projektu je pochopení nestandardního chování elektrického odporu, anomálního Hallova jevu a magnetizace. 

Symfonie prachu a ledu + ​doslov (Julie Nováková)

 

Závěrečnou bonusovou povídkou Fyziky budoucnosti hladce navážeme na předcházející povídku a článek. I zde se setkáme s umělci v budoucnosti, která nám může připadat vzdálená – byť co je pouhých deset tisíc let oproti mnoha milionům? Navážeme také na vědu inspirující umění; k napsání Symfonie mě inspirovaly objevy trpasličích planet jako Sedna a z nich vyplývající scénáře možné minulosti naší sluneční soustavy. Podobně jako si všiml už H. G. Wells, věda je často jako detektivka: máme důkazy v podobě velmi protáhlých drah těles, jejich zvláštního složení nebo jiných vlastností – a díky nim můžeme ukázat na podezřelého, neboli na události v naší kosmické minulosti. Tentokrát po povídce následuje už jen kratší doslov – ale v něm se dozvíme více právě o tom, co díky Sedně a podobným tělesům můžeme zjistit o dramatické historii sluneční soustavy!

 

Julie Nováková (*1991) je spisovatelka, editorka, evoluční bioložka a popularizátorka vědy. Na FZU AV ČR vede program Fyzika o páté, organizuje aktivity jako panelové diskuse a workshopy vědecké komunikace pro vědce a vědkyně a také vytváří nové popularizační materiály pro dospělé i nejmenší (např. hru pro děti k misi LISA, český překlad omalovánek CERN ATLAS, materiály k výstavě Obraz obrazu, komiks Taje nanosvěta či tuto antologii). Podílela se také na popularizačních antologiích Evropského astrobiologického institutu, Strangest of All a Life Beyond Us. Mimo propojování vědy, popularizace a umění/popkultury se věnuje psaní, editování a překladu zejména v žánru science fiction; publikovala několik desítek povídek v různých jazycích a vyšlo jí zatím deset románů (převážně pod vlastním jménem, v žánru historické detektivky pod pseudonymem Vilém Křížek). Vědecky je aktivní na své alma mater Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Více: www.julienovakova.com/cs