Ing. Vladimír Nekvasil, DrSc. patřil ke vědcům, kteří cítí odpovědnost za prostředí, v němž věda vzniká. Celý život zasvětil fyzice pevných látek a po roce 1989 se stal jednou z klíčových postav při budování české vědy na nových, svobodných základech. Dne 20. dubna by se dožil 82 let.
Od pražského ČVUT po Yale
Vladimír Nekvasil vystudoval fyziku pevných látek na ČVUT v Praze, které dokončil v roce 1967. Vědeckou kariéru spojil s Ústavem fyziky pevných látek ČSAV, kde získal titul CSc. (1973) a byl jmenován vedoucím vědeckým pracovníkem (1988). V tomto ústavu, nyní pod názvem Fyzikální ústav AV ČR, pracoval až do svých posledních dnů.
Jeho vědecký svět byl od počátku mezinárodní. Pobýval na Yale University, opakovaně na francouzských pracovištích CNRS v Grenoble a Bordeaux a v letech 1991–1992 působil jako hostující profesor na Université Joseph Fourier v Grenoble. Přednášel v USA, Kanadě, Francii, Švýcarsku, Německu, Rusku i Rakousku a spolupracoval s předními institucemi od Institutu Maxe Plancka po kanadskou Université de Sherbrooke.
Za hranice laboratoře
Nekvasilův výzkum se soustředil na fyzikální vlastnosti magnetických oxidů v kontextu vysokoteplotní supravodivosti a magnetoelektrických jevů. Právě supravodivost, tedy schopnost některých látek vést elektrický proud zcela bez odporu, patří dodnes k nejslibnějším a zároveň nejzáhadnějším oblastem fyziky a porozumět jí na mikroskopické úrovni znamená položit základy pro budoucí technologie.
Za soubor prací o mikroskopické teorii magnetismu granátů, krystalických sloučenin s mimořádnými magnetickými vlastnostmi, získal Nekvasil v roce 1988 spolu s kolegou P. Novákem Cenu ČSAV ve fyzice, tehdejší nejvyšší české vědecké ocenění v oboru.
V roce 2001 obhájil na Univerzitě Karlově doktorskou práci zaměřenou na chování elektronů v kuprátech obsahujících vzácné zeminy a získal titul DrSc. Výsledky svého bádání shrnul v přibližně stu článků v mezinárodních recenzovaných časopisech, vedle toho také vedl celou řadu doktorandů. Dvacet let také předsedal komisi pro udělování titulu DSc v oboru fyziky kondenzovaných systémů.
Mezinárodní dosah jeho práce potvrdilo v roce 2005 francouzské státní vyznamenání Chevalier dans l'Ordre des Palmes Académiques, udělované výjimečným osobnostem za přínos vědě a vzdělávání.
Nová česká věda po roce 1989
Po listopadu 1989 se Nekvasil aktivně zapojil do přestavby české vědy a jejího otevření světu. Chtěl, aby čeští výzkumníci mohli naplno rozvinout svůj potenciál a stát se rovnocennými partnery v evropské i světové akademické obci. Předsedal Vědecké radě Fyzikálního ústavu AV ČR a vedl tamní Atestační komisi a Komisi pro nápravy křivd.
Nejvýraznější stopu zanechal v Akademické radě AV ČR, kde postupně působil jako místopředseda pro 1. vědní oblast a koordinátor integrace do evropského výzkumu. Sehrál klíčovou roli při tvorbě legislativy pro veřejné výzkumné instituce. Jako člen Rady pro výzkum, vývoj a inovace, Rady obranného výzkumu i dalších orgánů prosazoval funkční vědní politiku doma i v grémiích EU, NATO a OECD. Usiloval přitom vždy o smysluplnou spolupráci Akademie s vysokými školami i průmyslem.
Věda jako závazek
Nekvasilovi nikdy nešlo jen o fyziku nebo o jeden ústav. Jako člen Rady pro výzkum, vývoj a inovace, Rady obranného výzkumu Ministerstva obrany či Rady pro bezpečnostní výzkum Ministerstva vnitra prosazoval funkční vědní politiku trpělivě a vytrvale napříč institucemi. Na mezinárodní scéně zastupoval českou vědu s rozhledem a věcností.
Za celoživotní dílo mu byla udělena Čestná medaile AV ČR De scientia et humanitate optime meritis za významný příspěvek k poznání fyziky pevných látek a za koncepční a organizační budování vědy v českých zemích po roce 1989. Vladimír Nekvasil tato slova naplňoval každodenní, nenápadnou a poctivou prací. Česká věda mu za to mnoho dluží.