Jan Loos, emeritní pracovník Oddělení magnetik a supravodičů v Cukrovarnické, odešel 9. 11. 2025 ve věku 95 let.
Jan Loos byl po absolutoriu MFF UK v roce 1953 pět let zaměstnán jako asistent fyziky na VŠCHT v Praze a od r. 1959 byl zaměstnancem Fyzikálního ústavu Akademie věd. Od svého nástupu do FZU (tehdy UTF) do počátku sedmdesátých let se zabýval teorií feromagnetické resonance a relaxace, kterou zformuloval pomocí kvantového kvazičásticového popisu. Pro odvození prahu nestability ve feromagnetické resonanci použil jako první kvantových kinetických rovnic. Tato metoda pak byla zobecněna a rozpracována (White, Sparks) pro všechny nelineární procesy v mikrovlnné oblasti. Jeho další práce v tomto oboru se týkaly jevů nad prahem nestability, zejména vlivu magnonových interakcí a silně relaxujících příměsí. Ve spolupráci s ústavem „Institut für magnetische Werkstoffe“ v Jeně byla část jeho výsledků experimentálně ověřena. Na práce o dynamických jevech ve ferimagnetických granátech se vzácnými zeminami pak úzce navázalo zkoumání stability jejich magnetického uspořádání při nízkých teplotách a v magnetickém poli. Pro YbIG byly analyticky odvozeny hranice stability kolineárního a nekolineárního uspořádání a vlastnosti fázových přechodů se spinovou reorientací v magnetickém poli. Souběžně s prací v ústavu se věnoval též pedagogické činnosti. Od r. 1965 přednášel devět let na MFF UK pro čtvrté ročníky magnetismus pevných látek a vedl několik diplomových prací studentů z FTJF (později FJFI) ČVUT a z MFF UK.
Od osmdesátých let se Jan Loos zabýval silně korelovanými elektronovými systémy se silnou elektron-fononovou interakcí. Společně s fyziky Univerzity Bayreuth (a později též z Univerzity Greifswald) vypracoval obecnou metodu pro popis tvoření polaronových stavů v Holsteinově modelu, jež je použitelná pro libovolné hodnoty parametrů modelu a není omezena na malé koncentrace nositelů proudu. Za zakončení těchto prací lze pokládat tři články v J. Phys. Condens. Matter, kde bylo publikováno analytické odvození polaronové a fononové spektrální funkce a optické vodivosti polaronových nositelů proudu. Tyto teoretické výsledky pak byly použity k podrobným numerickým výpočtům, které ukázaly, jak se mění optická vodivost při změně elektron-fononové interakce od slabé až po silnou, kdy se tvoří kvasilokalizované malé polarony. Dalším okruhem jeho zájmu byly systémy, ve kterých je vzájemná vazba mezi spinovými a polaronovými vlastnostmi nositelů proudu. Ukázal, že taková vazba může vést k supravodivému stavu typu „anisotropic s-wave“. Souhra mezi spinovými a vodivostními vlastnostmi s tvořením polaronových stavů se stala základem teorie kolosální magnetoresistence v manganitech, kterou uveřejnil v sérii článků v PRB, společně s kolegy z Univerzity Bayreuth.
V posledním období jeho aktivní vědecké kariéry, tj. zhruba desetiletí před rokem 2015, se Jan Loos zabýval vodivostními a termoelektrickými vlastnostmi systémů s molekulární „transport junction“. Vypracoval původní teorii založenou na formalismu nerovnovážných Greenových funkcích, která není omezena na oblast lineární odezvy. Numerické výpočty provedené spolupracovníky z Univerzity Greifswald ukázaly, že tato teorie je ve shodě s existujícími experimentálními výsledky.
Ti z nás, kteří jsme měli možnost Jana Loose blíže poznat, jsme obdivovali jeho nasazení a schopnost vybrat si zajímavý fyzikální problém a zpracovat ho teoreticky s minimálními aproximacemi. Oceňovali jsme také jak byl nám, mladším kolegům, vždy ochoten poradit a pomoci.