Jaké výzvy musí ženy překonávat, pokud chtějí uspět ve vědě a zároveň pečovat o rodinu? A lze vést největší vědeckou instituci v Česku bez kompromisů v hodnotách? Nejen na tyto otázky odpovídaly dvě výrazné osobnosti české vědy – profesorky Helena Illnerová a Eva Zažímalová, bývalé předsedkyně Akademie věd ČR, během slavnostního večera Per aspera – Cesta žen vědou, který se konal ve Fyzikálním ústavu Akademie věd ČR u příležitosti Mezinárodního dne žen a dívek ve vědě.
Profesorka Helena Illnerová se ve své vzpomínce vrátila do doby před rokem 1989 i krátce po sametové revoluci. „Věděla jsem, že jsem limitovaná, protože nejsem ve straně – to byla moje volba. Že jsem limitovaná, protože mám část rodiny v Americe – to byla jejich volba. Ale nikdy mě nenapadlo, že jsem limitovaná jako žena,“ uvedla. Když se po revoluci stala vedoucí oddělení, setkala se i s nesouhlasem části kolegů. „Do docházkové knihy mi napsali, že když jim chci zadat práci, mám jim to napsat tam. Uvědomila jsem si, že jim možná nebude příjemné, když jim budu říkat, co mají dělat. Ale rychle jsme si to vyjasnili,“ dodala s nadhledem.
Obě vědkyně se shodly, že klíčovým tématem zůstává sladění práce a rodiny – a že nejde jen o „ženskou otázku“. „To, že by se rodiče malých dětí měli o děti starat rovným dílem, zní samozřejmě, ale v praxi to stále pokulhává. Pokud se mluví o podpoře žen, mělo by se mluvit o podpoře rodičů malých dětí obecně,“ zdůraznila profesorka Eva Zažímalová, podle které by každá společnost měla mít zájem na tom, aby vysoce vzdělaní lidé mohli mít děti, aniž by tím ohrozili svou profesní dráhu. „V tom máme co dohánět třeba vůči Skandinávii nebo Nizozemsku,“ dodala Eva Zažímalová a popsala konkrétní příklad podpory.
Když bylo jednomu z jejích dětí na začátku 90. let diagnostikováno vážné onemocnění, dostala od ředitele ústavu v tehdejší době zcela výjimečnou možnost pracovat z domova. „Dvě třetiny pracovní doby jsem doma připravovala experimenty a psala publikace, do práce jsem chodila jen provést samotný experiment. Kdyby mi to tehdy ředitel – a byl to muž – nepovolil, nejsem dnes tam, kde jsem,“ uvedla. Právě flexibilita a důvěra podle ní představují cestu, jak skutečně podpořit rodiče ve vědě.
Součástí večera byl také slavnostní křest knihy Neviditelné ženy ve vědě vědecké novinářky a spisovatelky Pavly Hubálkové. Kniha prostřednictvím rozhovorů s dvanácti špičkovými vědkyněmi napříč obory ukazuje, že neexistuje jediný „správný“ typ vědkyně ani univerzální cesta k vědecké kariéře.
„Slovo neviditelné je taková hříčka – a evidentně funguje, protože vyvolává emoce. Dostávám maily, jestli ty ženy jsou, nebo nejsou neviditelné,“ vysvětlila autorka. „Není to jen o tom, že je vědkyň málo. Jde i o to, že ženy nejsou dostatečně zkoumané – pořád víme málo například o ženském zdraví. Donedávna se i léky testovaly pouze na mužích a předpokládalo se, že na ženy fungují stejně, což není pravda.“
Akci Per aspera – Cesta žen vědou uspořádal Fyzikální ústav AV ČR ve spolupráci s Ústavem organické chemie a biochemie AV ČR.
Foto: Tomáš Belloň / IOCB Prague
