Dne 26. července 2012 zemřel prof. Ing. Čestmír Šimáně, DrSc. (nar. 9. května 1919 v Opavě), jeden z hlavních zakladatelů jaderného výzkumu v naší zemi, jenž se stal prvním ředitelem Fyzikálního ústavu ČSAV v době jeho vzniku (1. ledna 1954). O jeho podílu na daném výzkumu lze nalézt řadu detailních informací na internetu. Dovolte mi proto, abych jako jeden ze skupiny tehdejších pracovníků FZÚ připomněl krátce dění v této době a připojil několik osobních vzpomínek na Č. Šimáněho.
Na rozvoji daného oboru v tehdejším Československu měli prvotní zásluhu prof. V. Petržílka a V. Votruba, kteří přednášeli na Přírodovědecké fakultě UK již před válkou. Jejich následovníky byli mladší pracovníci, kteří mohli začít vysokoškolská studia až po druhé světové válce. K nim patřil jen o málo starší Čestmír Šimáně, který začal studovat již před zavřením vysokých škol a mohl svoje studia po válce velmi rychle ukončit a pokračovat v rozšiřování svých znalostí na studijním pobytu v Paříži, kde vlastně bylo v té době jedno z hlavních center nového jaderného výzkumu (Frédéric Joliot-Curie, Louise de Broglie). Po svém návratu se stal pracovníkem Laboratoře pro nukleární fyziku (LNF), která byla založena v r. 1946 a vedl ji prof. Petržílka. Budoval pak první jaderné pracoviště v Hostivaři, kde byl postaven elektrostatický urychlovač protonů a deuteronů. S pracovníky této laboratoře jsem byl v úzkém styku již během své aspirantury; jejím pracovníkem jsem se stal v r. 1953. LNF byla začleněna do ČSAV, jež vznikla v listopadu 1952. Současně byla vytvořena také Laboratoř pro experimentální a teoretickou fyziku (LETF).
Ve Fyzikálním ústavu, který vznikl sloučením těchto dvou laboratoří, existovala pak aktivní skupina mladých pracovníků, kteří nejen pracovali v oblasti experimentálního a teoretického jaderného výzkumu, ale usilovali o rozvoj odpovídajícího technického vybavení v naší zemi, v čemž Č. Šimáně měl rozhodnou zásluhu. Všichni jsme byli ve velmi přátelském vztahu a usilovali o co nejrychlejší pokrok. Já jsem ovšem brzy z daného kolektivu vypadl, neboť jsem se dostal do komunistického vězení jako mnoho jiných v té době. Po svém propuštění jsem se ovšem nemohl vrátit do svého původního oboru. S Č. Šimáně jsem se setkal opět poprvé vlastně až v r. 1967, když mně jako pracovníku Výzkumného závodu Tesla Přemyšlení (kde jsem v té době měl zodpovědnost za vývoj scintilačního detektoru ionizujících částic) bylo umožněno, abych hodnost kandidáta věd získal veřejnou rozpravou, což se uskutečnilo před komisí Fakulty jaderné fyzikálně inženýrské ČVUT, jíž prof. Šimáně předsedal.
Čestmír Šimáně s Janem Hladkým v r. 2010
Ten ovšem mezitím prošel celou řadou významných funkcí. V r. 1955 se stal ředitelem Ústavu jaderné fyziky v Řeži, který vznikl, když se od Fyzikálního ústavu oddělilo pracoviště v Hostivaři. V letech 1961-4 pracoval v Mezinárodní komisi pro atomovou energii ve Vídni, stal se členem vědecké rady SÚJV (Spojeného ústavu jaderného výzkumu) v Dubně u Moskvy a později v letech 1973-7 také zástupcem ředitele. Byl autorem mnoha publikací z oblasti jaderného výzkumu a rozvoje jaderné energetiky.
S prof. Č. Šimáněm jsem se pak periodicky setkával po r. 1968 při různých seminářích, širších poradách nebo slavnostních setkáních týkajících se dané oblasti poznání, když jsem se mohl opět zařadit do původní pracovní skupiny, která byla dále činná ve FZÚ. Vždy jsme pak našli chvíli, abychom se vrátili k problémům společného zájmu. Ač jeho hlavní úsilí bylo zaměřeno spíše na problémy směřující k rozvoji technického pokroku v dané oblasti, jeho hluboký zájem se týkal i problémů z oblasti základního teoretického výzkumu. Je jistě zajímavé, že naše poslední několikadenní setkání se uskutečnilo na 11. konferenci „Frontiers of Quantum and Mesoscopic Dynamics“, která proběhla v Praze poslední týden v červenci 2011. Měli jsme zde ihned po sobě příspěvky v sekci týkající se základů kvantové mechaniky.
Na této konferenci jsem referoval o souhrnných (a vlastně závěrečných) výsledcích týkajících se základních nedostatků současné kvantové mechaniky, o čemž jsem se snažil postupně informovat vědeckou fyzikální veřejnost již dříve. Č. Šimáně byl o těchto mých snahách informován a při našich příležitostných setkáních projevoval vždy zájem o pokrok, jehož bylo mezitím námi dosaženo. Spojoval totiž své teoretické znalosti s experimentální realitou podobně, jak jsem se k tomu dostal já, když jsem pracoval na vývoji scintilačních detektorů. Odchodem prof. Č. Šimáně ztratila oblast jaderného výzkumu v ČR osobnost, která se rozhodným způsobem zasloužila o rozvoj daného oboru v naší zemi a až do konce svého života se podílela aktivně na řešení příslušných vědeckých a odborných problémů.