Knižně vydaných pamětí českých fyziků najdeme v knihovnách relativně velmi málo (natož na pultech knihkupectví). Jde přitom o velmi cenný zdroj informací o vývoji příslušného oboru, o vztazích ve vědecké komunitě i o prostředí, ve kterém se vyvíjí.
Samozřejmě, z hlediska seriózní historické vědy mají subjektivní paměti mnohé nedostatky – osobní zaujatosti, možné přikrášlování, zatajování či prosté chyby v důsledku nedokonalé lidské paměti. Na druhé straně, z hlediska nás, zájemců o historii vědy, jde o jedinečný zdroj vykreslující mnohé detaily, atmosféru, radosti a těžkosti vědeckého a soukromého života badatelů v té které době. To v archivech a odborných publikacích nenajdeme.
Tato recenze vyšla v čísle 4/2020 Československého časopisu pro fyziku, vydávaného Fyzikálním ústavem Akademie věd ČR. Elektronické předplatné časopisu je od letošního roku zdarma – podívejte se na ukázku tohoto čísla časopisu.
Autorem recenze je Jan Valenta.
Před nedávnem se objevily paměti doc. RNDr. Ing. Jana Hladkého, DrSc. (1934), jehož jistě nemusíme čtenářům žlutého časopisu dlouze představovat. Jan Hladký, který nastoupil do Fyzikálního ústavu ČSAV roku 1957 a působí zde dodnes, už v Čs. čas. fyz. publikoval mnoho vzpomínek na své kolegy z Oddělení kosmického záření, vysokých energií a elementárních částic (nebo jak se postupně jmenovalo příslušné oddělení) FZU AV ČR (jimž se přezdívá „kosmici“), viz vzpomínku na M. Jireše v tomto čísle. Kniha byla vydána nakladatelstvím Academia v roce 2018. Je velmi hezky graficky vypravená a čítá 466 stran, z nichž velkou plochu zabírají autorovy obrázky a artefakty, fotografie, schémata i titulní listy publikací a zpráv. Nechybí důležitý jmenný rejstřík zahrnující stovky jmen.
Vzpomínky pokrývají období zhruba 40 let – od poloviny padesátých let do rozdělení Československa na konci roku 1992 a vstupu ČSFR a poté ČR do CERN. Kniha začíná popisem studia kosmického záření ve stanici Praha-Karlov (tzv. boudička v zahradě nad Albertovem) a na Lomnickém štítě, i vyhodnocování jaderných emulzí ozářených při tzv. Pádské expedici (let stratosférického balonu). Oddělení tehdy tvořily dvě skupiny vedené J. Pernegrem a P. Chaloupkou, které zastřešoval V. Petržílka. Při popisu dění v těžkých 50. letech si uvědomíme, jak významnou roli sehrálo zapojení našich vědců do Mezinárodního geofyzikálního roku, vyhlášeného na léta 1957/58 – jednalo se o první širokou spolupráci vědců Západu a Východu.
Popis průkopnického období studia kosmického záření zaujme čtenáře mnoha detaily z „dobrodružného“ a možná i „romantického“ života na observatořích Karlov a Lomnický štít. Pionýrské doby spolupráce několika techniků a vědců však postupně přerostly v gigantické experimenty mezinárodních „kolaborací“ (bohužel, v češtině slovo „kolaborant“ dostalo nesmazatelně negativní význam za protektorátu a stále si na vědecké „kolaborace“ nemohu zvyknout) – viz podrobný popis československé účasti na aktivitách Spojeného ústavu jaderných výzkumů (SÚJV) v Dubně u Moskvy (založen 1956), evropského centra CERN ve Švýcarsku (1954) a DESY u Hamburku.
Experimentů ve všech těchto centrech jaderného výzkumu se J. Hladký a kolegové z oddělení účastnili – zpočátku hlavně v SÚJV (a i zde s různými peripetiemi). Podrobně popisuje především vývoj detekčních zařízení, jimž až do 70. let dominovaly bublinové komory. Stopy v nich vzniklé se (stereoskopicky) fotografovaly a následně vyhodnocovaly – zpočátku téměř „ručně“, později pomocí úspěšných poloautomatů SAMET a prvních „sálových“ počítačů (Ural, ZUSE aj.), což zabralo léta práce. Následně se přešlo přes hybridní detektory (streamerová komora RISK) k čistě „elektronickým“ detektorům, jejichž komplikovanost a rozměry narůstají dodnes.
V knize se střídají pasáže osobních vzpomínek J. Hladkého (psané v první osobě) s věcným popisem prací a podílů různých pracovníků na nich (kde o sobě autor píše ve 3. osobě). Musím přiznat, že jsem si na střídání stylů musel zvykat a že v některých pasážích nabitých informacemi o různých experimentech a kolaboracích – kdo se účastnil kde, od kdy dokdy, co se řešilo apod. – jsem se trochu ztrácel, až jsem je začal procházet „zrychleným tempem“. Jistě zde mají tyto části své místo a význam z hlediska dokumentačního, ale nejsou příliš „zábavné“. Naopak velmi zajímavé jsou (zejména pro mladší ročníky) popisy snah o výrobu netypických komponent velkých jaderných detektorů za podmínek „reálného socialismu“ nebo peripetie kolem „zákazu“ vycestování do SSSR, obhajoby doktorské práce (DrSc., tzv. velký doktorát) Jana Hladkého, která se mohla uskutečnit až po 15 letech od odevzdání! Dozvíme se také, jak důležitá je pro vědce relaxace v podobě umělecké činnosti, sportu, hudby a jiných společenských aktivit, ke kterým mohly dobře posloužit i zdánlivě podivné organizace typu ROH (Revoluční odborové hnutí).
Závěrem bych rád doporučil paměti Jana Hladkého všem zájemcům o dějiny české vědy 20. století. V kombinaci třeba s pamětmi Čestmíra Šimáněho (Život mezi atomy, vydal ÚJV, Řež 2005), který se dívá na rozvoj jaderné fyziky v Čechách více od počátku a především z pohledu Ústavu jaderné fyziky a praktického využití jaderné energie, získáváme barvitou představu o rozvoji tohoto oboru v Československu.
